V těch nejtěžších chvílích pak zhasnou všechny, až na tu poslední - naději. Ta hoří pořád a právě od ní se později zbylé tři vyhaslé svíčky znovu zapálí. Řekla bych, že je to i trefné. Můj osobní názor je, že naděje si vystála delší frontu na rozdávání života a tak má asi ten život nejdelší, ale i ona časem zemře. V této úvaze asi budu zakládat na tom vyobrazení naděje jako svíčky, je to takové … snad i pravdivé - troufnu si říci.
Jenže je tu spousta dalších ukazatelů. Když se nad tím zamyslím trochu víc, zjistím, že naděje je vlastně malicherný a naivní pocit uvnitř nás. Tím ovšem nechci vyvrátit, že by to byl holý nesmysl - vždyť právě naděje, ten pocit, nás kolikrát drží při našich rozsudcích i činech. A nebo je to jen výmluva? Že by si člověk sám o sobě připadal už slabý, se slabou vůlí a malým sebevědomím, že své zásluhy, které právě lidi dokáží, prý díky „naději“, jak to často opakují, odkazují na nějaký pocit, který se nedá ani přesně vyjádřit a už vůbec není hmatatelný. Další možnost by se tedy nabízela a to ta, že naděje je něco jako motor - jen vedlejší hlásek našeho mozku a dovedností, který nás žene dopředu.
Naději je možno také popsat jako víru. Víru v lepší život, v lepší všechno, víru v určitý okamžik. Doufáme, že se nám něco povede nebo že se zlé v dobré obrátí - ale my v to doufáme, snad uvnitř sebevědomě věříme - prostě máme naději. Všechna tahle slova mi přijdou hodně podobná, když se nad tím zamyslím. Všechno se odráží od toho jednoho a to jest slastná vidina budoucnosti, ve kterou doufáme, věříme, máme v ní naději.
Tohle všechno jsou ale dobré pocity a popis jsem myslela tak, že tahle naděje se vždy splní a končí to „happy endem.“ Jenže teď tu mám další vlastnost, od které se naděje může odvíjet. Naivita zní to čekané slovo. Lidi často věří, doufají anebo mají naději, jak chcete, v něco, co je jasně dávno v koncích a logika tohle už dávno „poslala do kytek“. Jenže lidé v to věří, i když jasně vědí, že se to prostě stát nemůže. V myšlenkách stále vidí to, co chtějí, aby se stalo, doufají a mají naději v to, co je nenávratně pryč a už se to nevrátí. Tohle je už přece naivita. Představte si, že byste měli naději v to, že stihnete autobus, který právě vyjíždí z nástupiště, a vy jste několik desítek metrů pozadu. Nestihli by jste to, ani kdyby jste byli vlastníky raketového pohonu. No, není už tohle naivní naděje?
Naději jsem tady probrala ze všech stran, ale ani teď si nejsem jistá, co to vlastně je. Pocit, který nás pohání vpřed, důkaz naší skromnosti, naše odrůda naivity, vnitřní plamen nebo něco, co dokonce hory přenáší? To vše naděje může být a myslím, že pro mě i zčásti všechno tohle je. Ale každopádně vím, že je to něco, na co se můžeme v dnešní době upnout neboť víra v něco, hlavně v sebe a dobro, je vážně potřeba. Naděje je v mnohých případech poslední záchrana, která nás až do poslední minuty drží nad vodou, ale ono má všechno svůj konec. Každý naivní člověk jednou z této naivity prohlédne, a buď se z toho zblázní, nebo se otřepe a jde dál. Znáte to, co vás nezabije, to vás posílí. V těchto chvílích procitnutí a tzv. „braní rozumu do hrsti“ naděje opravdu umírá. Ten plamínek se pomalu tlumí, až se utlumí úplně a je to nové místo pro novou svíčku naděje…
