No a proč jsem začala o tom víkendu?V nemocnici se přes všední dny stále něco děje - odběry,vyšetření,velké vizity atd...A pak přijdou ty skvělé dva dny,sobota s nedělí,kdy má pacient právo opravdu odpočívat a léčit se,pokud má tu smůlu a nemůže jít domů alespoň na propustku.Jsem asi nenormální,ale já se na tyto dny nikdy moc netěším.Přes týden,kdy je tady živo,není moc času přemýšlet a šťourat se ve vlastních pocitech.O víkendu je ale toho času až moc a já přemýšlím tak moc usilovně,že mi z toho není dobře.Propadám smutkům,pláči,pocity strachu.O to víc je to pro mě horší,že z okna si skoro vidím domů a už 6 týdnem jsem se tam nemohla jít potěšit.Já prostě víkend v nemocnici nenávidím!!!Přesto,že si každý čtvrtek říkám po velké vizitě,že se těším až bude klid o víkendu,protože můj strach z doktorů je opravdu velký, a když pak jich přijde do pokoje tolik,že se tam skoro nevejdou,mám pocit jako bych měla ztratit vědomí.Nemůžu dýchat,srdce se mi může rozskočit a motá se mi hlava.Že by opravdu syndrom bílého pláště?.... Navíc k čemu se musím ještě přiznat je to,že za poslední roky mám problém být v uzavřené místnosti.Nejvíc tento problém graduje v nemocnici.Prostě určitý druh klaustrofobie,vyvolaný častými pobyty v nemocnici.Takže když pak přijde velká vizita a ještě tu zavřou,můj pocit pro tu chvíli se nedá ani popsat.Ale i přesto,že se mi tohle vše děje,nemám ráda nemocniční sobotu s nedělí.Navíc tato sobota s nedělí nebyla vůbec,ale vůbec podle mého gusta.Když už to vypadalo,že bude líp,dostala jsem teploty,stále mám kolem 39°C a skoro to neklesá.Tudíž opět samé injekce,odběry,atd.Přiznám se,je mi zle.Zle fyzicky,ale i psychicky.Ovšem s tou psychikou mi dost všichni pomáhají,a tak i přesto,že občas propadám panice,stačí mrknout na pohledy od Vás,zavolat rodině,přátelům či známým a je to zase lepší.Navíc za každým mrakem je schované slunce a když se neobjeví dnes,určitě vyjde jindy a zase se budu (budeme) radovat.Doufám,že nasazená antibiotika rychle zaberou,já dostanu další léčbu a bude líp.
Dnes za mnou přišel psycholog.Dokud si nesundal plášť,tak i přes mou otevřenost jsem se snažila mlžit.Přece mu "nevykecám" vše ne?Ale po tom se ve mě něco zlomilo.Říkala jsem si,že třeba až odsud odejdu,tak ho už nikdy neuvidím a že pokud by mi to,že si s ním trochu popovídám,pomohlo,tak že to za to mu říct pravdu stojí.Tak to víte,že i tak jsem mu neřekla vše....Nešlo to.Ale i tak jsem se po jeho odchodu cítila lépe.Cítila jsem,že mě někdo opravdu poslouchá,na druhou stranu jsem se zase cítila špatně.Moje vědomí si říkalo a říká,že je to jen jeho práce a že si myslí cosi o tom,ať už se ženská vypovídá,ať může jít domů.Nevím,mám rozporuplné pocity.Na jednu stránku jsem z něho měla dobrý pocit a na tu druhou ....těžko říct...Jedno vím ale jistě.Nepotřebuji psychologa.Potřebuji jít domů...
Mám ale jednu velkou,obrovskou výhodu.Mám rodinu,která při mě stojí.Mám přátelé,na které se mohu spolehnout.Mám známé,kteří mě nezklamou.A mám Vás ostatní jako třeba tady na blogu,či i někteří lidé na Facebooku,kteří mě podrží a povzbudí alespoň milým slovem nebo pohlednicí.Moc a moc si vážím pohlednic od Vás co znám i neznám.Děkuji Vám a s díky nešetřím,za to,že Vás všechny - rodinu,přátele,známí a i neznámí,co mě podporujete - mám.Je krásné probírat se myšlenkami a pocity a zjistit,že jen díky Vám už vím,že má smysl žít a že dobří lidé v tomto světě ještě nevymizeli.
