Podzemie nie sú len nudné banské šachty po ťažbe drahých kovov. O prieskume podzemia a ďalších faktoch hovoril Ladislav Lahoda, prezident spoločnosti CMA - společnost pro výzkum historického podzemí.
Ste prezidentom spoločnosti CMA - společnost pro výzkum historického podzemí. V rámci nej sa zameriavate na vykonávanie prieskumných, výskumných a dokumentačných prác v historických podzemných priestoroch, starých banských dielach a ich povrchovom zariadení. Podieľate sa na ich vedeckom výskume, využití a ochrane. Čo bolo prvotným impulzom alebo motiváciou na založenie tejto spoločnosti? A prečo?
Již od mládí jsem se zajímal o jeskyně a jiné podzemní prostory. Protože v „mém rodném“ Českém krasu bylo neprozkoumaných jeskyň už velmi málo, záhy jsme s kamarády začali prolézat staré štoly, podzemní chodby a sklepení, kterých bylo v okolí Prahy bezpočet.
Obvykle o nich nebyly žádné dostupné informace a tak nás jejich zkoumání začalo skutečně bavit. Ovšem v rámci České speleologické společnosti na to bylo málo prostoru. Proto jsme hned po roce 1989 založili naši společnost, která se zaměřuje převážně na podzemní prostory vybudované nebo využívané člověkem.
Čo znamená skratka CMA?
Je to tradiční značka, která už dnes nic neznamená. Když jsme někdy kolem roku 1978 začínali s průzkumy podzemí, pojmenovali jsme naší skupinu anglickým názvem, jak bylo v těch dobách zvykem. CMA byla zkratka tohoto názvu. A protože jsme pod touto zkratkou byli už známí, tak jsme si ta tři písmenka ponechali i po vzniku naší společnosti v roce 1990.
Ako prebieha príprava na jednotlivé prieskumy, výskumy a dokumentačné práce?
Příprava je u každé akce jiná. Nejprve se musíte o nějakém tom málo známém podzemí vůbec dozvědět. Pak zjišťujete, k čemu sloužilo, kdo ho vykopal, kdy a proč... A protože zpočátku tyto informace nemáte, nevíte ani, pod jakým názvem ho hledat v archivech, kronikách atp.
Musíte provést prvotní průzkum, při kterém se musí typ podzemí zjistit (štola, důl, odvodňovací chodba, podzemní továrna, bunkr, kryt CO atp.) a teprve poté se pokračuje v pátrání v archivech. Mnohdy se však nic nenajde, a tak se podzemí musí zdokumentovat, zmapovat, provést fotodokumentaci, vzít případné vzorky horniny či materiálů.
Ktoré zdroje informácií najčastejšie využívate pri príprave?
Nejdůležitější je pátrání v archivech. Báňské archivy, geologické mapy, katastrální mapy, vojenské záznamy, historické mapy, letecké snímky, místní kroniky atp. Ne všechno je k dispozici digitálně. Musíte tka archivy skutečně fyzicky navštěvovat a pátrat. Ovšem často jsou záznamy ztracené či omylem založené jinde.
Samozřejmě, knihy i závěrečné studentské práce se občas také hodí. Ale je tu jedno specifikum – nikdy nevěřte pamětníkům! Oni vám o podzemí navypráví neuvěřitelné věci. Ač tam nikdy nebyli a kdysi jim to vyprávěl dědeček :-)
I ti, co v podzemí kdysi byli, se po čase pletou. Podzemí je v jejich vyprávění větší, delší, hlubší a vede mnohem dál… Prostě postupem času, tak jak to v restauraci stále dokola vyprávějí, tak si mnohé skutečnosti přikrášlují...
Podarilo sa vám zdokumentovať napríklad Podzemnú továreň Richard. Čím je charakteristická v rámci lokality a toho, ako bola postavená? Čo sa v nej vyrábalo?
Podzemní továrna Richard u Litoměřic je mnohým výjimečná. Je největší podzemní továrnou na našem území. Pracovalo v ní nejvíce vězňů a také jich tam nejvíce zahynulo. Také je jedna z mála, kde se pozemní výrobu za války vůbec podařilo zahájit. Hlavním výrobním artiklem byly součásti tankových motorů.
Čo v danej továrni nájdeme v súčasnosti? Dá sa do nej dostať v rámci oficiálnych prehliadok?
V továrně se dodnes dochovalo množství artefaktů z Druhé světové války, ačkoli já jich před desítkami let pamatuji mnohem více. Zbytky elektroinstalace včetně trafostanic, rozvody stlačeného vzduchu a topení, pozůstatky strojů, kolejnice… Ale hlavně temné připomínky lidského utrpení. Nápisy a podpisy vězňů na stěnách, odložené nářadí, zapomenuté dřeváky… A třeba časem ztvrdlé papírové pytle s cementem, na nichž je dodnes otisk ramene toho, kdo je na místo donesl.
Vstup do podzemí je z důvodu častých závalů smrtelně nebezpečný a proto je podzemí trvale uzavřeno. Otvírá se jen jednou ročně při pravidelných kontrolách Báňské záchranné služby.
Lomy Amerika sú špecifickou oblasťou. Ide o istým spôsobom labyrint tajomných baní a jaskýň. Čo sa v nich ťažilo? A čím sú celkovo zaujímavé?
Dovolím si citovat z mé knihy Tajnostmi podzemí:
„Amerika v Českém krasu. Toto místo vyvolá v duši mnoha lidí touhu po dobrodružství. Procházíte-li překrásnou krajinou Ameriky, zdá se Vám, že se vracíte do dětství. Nahlížíte do opuštěných lomů, kde se v hladině hlubokých modrých jezer zrcadlí bílé útesy skal a z podvědomí se Vám vynoří ústřední melodie z Pokladu na Stříbrném jezeře. Na jiném místě uvidíte písečnou pláž, na kterou vystoupila Malá mořská víla a nedaleko zase sluncem ozářenou soutěsku, kde spatřil fatu morganu Limonádový Joe. V pravé poledne se ozve hřmot a k obloze stoupnou oblaka prachu z nedalekých drtičů; jako by se blížila kavalkáda jezdců, kteří mají určitě proklatě naspěch. Nad ostrými štíty skal zakrouží káně - možná Vám připomene supa z filmu Mackenovo zlato… A až spatříte stíny postav v širokých kloboucích naražených do čela, nelekejte se. Nejsou to Cheyenovi muži, ti zmizeli Tenkrát na Západě, jsou to trempové, kteří tu nacházejí krásu přírody, pohádkový svět dávných dob a přátelství.“
Lomy Amerika jsou zkrátka fenomén – mystérium Českého krasu.
Je to světově unikátní systém otevřených lomů, dopravních a průzkumných štol propojených systémem úzkorozchodných tratí. Těžil se zde velmi kvalitní vápenec určený jako přísada do vysokých pecí pro výrobu oceli. Těží se zde od roku 1890 až do současnosti. Dnes se však vytěžený vápenec používá na jiné účely.
Za války zde měly vzniknout podzemní továrny a byl tu postaven i pracovní tábor. Ten zde zůstal i po válce, když v něm komunistický režim nechal pracovat politické vězně. Poté se ovšem lomy staly útočištěm trempů, nudistů, jeskyňářů a potápěčů. A už mnoho let jde o mezinárodně proslavenou lokaci k natáčení filmů
S Lomami Amerika súvisí legenda o vojakovi Hansovi Hagenovi. O čom hovorí tá legenda?
Když jsme jako mladí jeskyňáři začali jezdit do lomů Amerika, občas jsme slýchali u trempských ohňů střípky vyprávění o jakémsi – Hagenovi či Hegenovi, který byl podle jedné verze ochráncem dobrých trempů a podle jiné verze německým vojákem, či spíše jeho duchem, který trempy a návštěvníky lomů nemilostrdně vraždí.
Byly to hezké legendy, ale už skoro zapomenuté. Rozhodl jsem se je trochu oživit. Vzal jsem střípky jednotlivých pověstí, literárně je upravil a zasadil je na skutečná místa. Vydal jsem je jako brožuru – ještě před rokem 1989, jako samizdat pod názvem Pověsti Ameriky. Dnes jsou ovšem nejznámější variantou příběhu a původní, nikým nesepsané pověsti se již z paměti lidí vytratily.
A opět si dovolím krátkou citaci z Pověstí Ameriky:
„Právě jste dočetli jednu z verzí Legendy o Hagenovi. Mezi trempy a návštěvníky Amerik se podobné pověsti vyprávějí od nepaměti. Je více verzí příběhu a některé si dokonce navzájem odporují. Legenda byla již mnohokrát vyprávěna a mnohokrát téměř zapomenuta, tak jak se střídaly generace návštěvníků lomů. Jádro původního příběhu se tak asi již nepodaří vypátrat. A to je vlastně dobře; odhalením tajemna by zmizelo ono kouzlo - genius loci romantických lomů a štol...
Jistě, dnes nevěříme na duchy a démony. S mírným úsměvem čteme slova Legendy na internetu... A přece, máme-li tu možnost a můžeme vstoupit do hlubin podzemního světa lomů Ameriky a jít po stopách dávných příběhů, vstoupí něco do naší mysli...
Ticho a tma štol, ozvěna našich kroků...
Tajemný zvuk z míst, kde nikdo nemůže být...
Kapající voda a cáry mlhy v chodbách...
Vzpomínka na ty, co zde zahynuli...
A pak stojíme u Hagenovy studánky, rezavý gong zde stále čeká…
Jistěže to není ten pravý...
Ale stejně cosi v Nás nám zabrání zazvonit...
Protože se to prostě nedělá...
A pak, jsme tu sami, a až budeme odcházet, posledního Hagen bere...“
Mimo Českú republiku zvyknete cestovať s novinárom Jaroslavom Marešom a ďalšími ľuďmi do Švajčiarska, kde je toho pomerne veľa v rámci podzemia. Ako a kedy vznikla myšlienka začať skúmať Švajčiarsko?
Začalo to vlastně tak, že jsem do Švýcarska několikrát zajel jako turista či horolezec. A při jedné cestě lanovkou poblíž Matterhornu jsem kdesi dole ve skalách zahlédl několik tajemných vchodů do podzemí. A když jsem poté na internetu dohledával, cože jsem to äviděl, pomalu se přede mnou otevřel zajímavý a málo známý podzemní svět…
Stovky opuštěných dolů, desítky podzemních pevností, tisíce kilometrů vodohospodářských štol, staré a opuštěné silniční, železniční a vojenské tunely. Prostě místa o kterých ani naprostá většina Švýcarů nic neví.
Ako prebiehajú prípravy na výskumy a dokumentáciu podzemia vo Švajčiarsku? Čo všetko musíte zohľadniť, aby ste prišli vhodne pripravení?
Podzemí ve Švýcarsku zkoumáme vlastně už skoro 20 let. A přípravy jsou stále stejně složité. Nejen, že musíte zjistit, kde se jaké podzemí nachází, ale i přístupové trasy k němu, možnost zaparkování auta, případná nebezpečí, jak ve vlastním podzemí tak i cestou k němu. Mnohdy jdeme po cestách, po kterých desítky let nikdo nešel. Archivní informace jsou těžko dostupné, mnohdy ani neexistují a když ano, tak jsou psány třeba švabachem, švýcarskou němčinou nebo rétorománsky. :-)
Ktoré miesta vo Švajčiarsku sa vám podarilo preskúmať a zdokumentovať?
Jde v podstatě o stovky míst, některá známější, některá zcela zapomenutá. Těžko je vyjmenovat. Jen pro stručné seznámení s problematikou doporučuji shlétnout na Youtube nějaké mé „celovečerní“ dokumentární filmy o švýcarském podzemí a ovšem i nadzemí.
„Skrytou švýcarskou krajinou“. „Švýcarským Divokým Západem“. „Návrat do skryté švýcarské krajiny“… nebo samozřejmě desítky kratších videí kolegy Mareše na YT kanále badatele.net.
Aké sú rozdiely v rámci prieskumov a dokumentácie v Česku a vo Švajčiarsku? Predsa len, Švajčiarsko je hornatá krajina, kde sa mení počasie o niečo častejšie oproti Česku.
Tak s počasím se musí samozřejmě počítat. Mnohdy jsme zažili sníh i koncem června či začátkem září. Silnice se sesouvají, padají sněhové či kamenné laviny, řeky se rozvodňují.
Švýcarská krajina je překrásná, ale mnohdy nebezpečná a to i pro místní obyvatele.
Nakoľko náročné je presúvať sa po Švajčiarskych cestách? Z videí a streamov od pána Mareša je vidieť, že pomerne často sú tam úzke cesty a veľa zákrut a serpentín.
Ve Švýcarsku – tedy v Alpské oblasti - jsou asi nejužší a nejstrmější silnice v Evropě. Běžná jsou stoupání 25-38%. Průjezdy mezi skalami bývají užší než 2 metry. Občas musíte autem projet i podzemní štolou, kde je běžné, že pokud v ní auto zastaví, nedokážete ani otevřít dveře. O vyhýbání dvou protijedoucích vozidel na úzké silničce nad propastí - bez svodidel, ani nehovořím...
Máte nejaké vtipné príhody zo Švajčiarska? Ak áno, aké?
To se spíše podívejte na krátká videa kolegy Mareše.
Sú nejaké vtipné príhody z prieskumov v Česku? Ak áno, aké?
Na zajímavé zážitky si samozřejmě vzpomínám, ale že by byly vtipné, to asi ne...
Ktoré miesto vo Švajčiarsku bolo najnáročnejšie na prieskumy a dokumentáciu? Prečo?
Asi se jednalo o průzkumy opuštěných štol vysokohorského dolu Goppenstein – nejslavnějšího dolu Švýcarska s historií starou více než 500 let. Nešlo ani tak o polozavalené štoly – na to jsme celkem zvyklí, ale o to se po strmých srázech k těm štolám vůbec dostat. Každé uklouznutí ve stometrových výškách může končit smrtí. Dokonce i v dobách těžby, kdy byly cesty k dolu trochu schůdnější, do něj mnoho najatých horníků z důvodu závrati nikdy ani nedošlo.
Oproti tomu v Česku bolo ktoré miesto najnáročnejšie na preskúmanie a zdokumentovanie?
Pravděpodobně již zmiňovaná podzemní továrna Richard. Sice ji navštívilo za desítky let mnoho návštěvníků a průzkumníků, ale ti si obvykle mohli vybírat, kterou z množsví chodeb se vydají a nebezpečné závalové úseky mohli obcházet.
Já s kolegy ovšem nikoli, protože jsme pracovali na takzvané virtuální prohlídce podzemí – což znamenalo poponášet těžký stativ s fotoaparátem a silnými světly všemi chodbami. Každých několik metrů zastavit a udělat fotografie do všech směrů.
Museli jsme projít skutečně všechny prostory, do kterých se tenkrát dalo proniknout. Některé z nich se hned v následujících týdnech zřítily. Fotografií vzniklo přes 8000 a fotografování zabralo mnoho dní.
Na čo si treba dávať pozor pri prieskumoch a dokumentácii podzemia? Prečo?
Samozřejmě záleží na typu podzemí. Jiná nebezpečí jsou ve starých dolech, jiná v zatopených dobývkách a zase jiná ve vojenských objektech. V podzemí jsou nedýchatelné či výbušné plyny, hrozí pády kamení či závaly, též pád do zatopených prostor. Průvaly vody, zasypání vchodu, selhání světel, zabloudění.
Také se zde může vyskytovat nelegální a nebezpečný odpad nebo výbušniny. S tím vším musí průzkumník počítat. Měl by umět plavat na člunu, používat lanovou techniku, někdy je potřeba i potápěčské vybavení. Musí umět ovládat různé detektory, znát techniku mapování, fotografování atp.
Ktoré je vaše najobľúbenejšie miesto na prieskumy a dokumentáciu? Z akých dôvodov?
Jsou jich stovky :-)
Čo by ste odporučil niekomu, kto sa chce začať venovať prieskumom, výskumom a dokumentácii podzemia, baní a podobných miest?
Je to trochu nebezpečná, ale objevitelská a záslužná práce. Nelze ji ovšem provozovat osamoceně. Do podzemí nemá nikdo chodit sám. Doporučuji se seznámit s podobně zaměřenými jedinci, třeba ve speleologických klubech, sdružení bunkrologů apod. Na internetu to není až takový problém. Pozor ovšem na takzvané adrenalinové prolézače podzemí, u nich se o bezpečnosti moc hovořit nedá.
Také je nutno postupovat v mezích zákona. Podzemí obvykle někomu patří nebo se nachází na něčím pozemku. Minimálně je nutno mít souhlas majitele, když už ne jiná úřední povolení.
Je niečo ďalšie, čo chcete odkázať čitateľom?
Snad jen pár slov z poslední kapitoly mé knihy:
„...v podzemí můžete zažít ten neopakovatelný pocit z objevování neznámého, dosud neodhaleného…
…kráčíte bludištěm podzemních chodeb a vracíte se v čase. V hlubinách nacházíte stopy okovaných nacistických bot, rezavé důlní koleje, dílny penězokazců, kamenné sarkofágy dávných králů. Usednete na kámen ve sklepení, kde popíjel víno český král, zvláštní pocit osamění v chladné temnotě. Zdáli slyšíte mlátky a želízka středověkých horníků…
… a stále vám, moderním lidem, zůstávají v genech pevně vryty pohádky o dírách do pekla,
o čertech, dracích, permonících…
...vlastně už nevěříte na čerty a démony. Tak si alespoň vymýšlíte legendy pravděpodobnější, o tajných chodbách, o ukrytých pokladech, o jantarové komnatě, o duchu německého vojáka Hagena, o světélkující chodbě…
...a pak procházíte setmělým podzemním velitelstvím odkud se měla řídit jaderná válka
a jste zpátky u těch démonů…
Poznávejte a chraňte historické podzemí. Mnohé jeho chodby jsou starší než města a chrámy nad nimi. Od nejstarších dob tudy kráčely dějiny, odtud se těžilo bohatství našich zemí. I novodobé události, které se zde odehrály, spoluvytvářely naši historii.
A stopy po nich zde zůstanou navždy… Pokud si je sami nezničíme…“
