Řepa
Narodila jsem se v řepařské oblasti. To znamená, že okolo našeho městečka byly lány řepy. Když říkám lány, myslím tím široká pole – tzv. velké širé rodné lány. První vzpomínka na řepu je v mojí hlavě uložená převelice hluboko, skoro v nejzadnějším koutku mojí paměti.
Seděla jsem mezi zeleným listím řepy … Babinka mě musela brávat s sebou i na pole. Do školky jsem ještě nepodrostla a jesle u nás nebyly. Moje bábi byla členkou jednotného zemědělského družstva. Když už ho založili! Myslím, že pro ženy tenkrát nebylo mnoho příležitostí na zaměstnání. Život na vesnici v padesátých letech byl dost tvrdý a každá možnost vydělat si pár korun, byla dobrá. Družstevníci dobrovolně–na silu dostávali přidělené podíly řepy. Vyjednotit, okopat a když povyrostla, ještě jednou okopat. Aby kontrola z JZD nenašla ani zelinku! To potom neuznali a provinilec musel okopávat znovu a pořádně. Nadřeli se všichni do úmoru a dostávali za to „jednotky“, které měli skutečně korunovou hodnotu. Podle počtu těchto bodů byla potom stanovená výplata. Nic moc!
V duchu vidím sama sebe, jak si hovím v šťavnaté nádheře voňavých listů, nade mnou modré nebe, možná i skřivánek se třepotal ve výšce, všude božský klid a mír … Babinka okopávala řepu a když se vzdálila, že mě už skoro neviděla, vrátila se a přemístila mě i se starou noškou, na které jsem seděla, zase dál, až jsme se dostaly na konec řádku. Chvíli narovnala záda, napila se studené melty, mně dala hlt čaje, pusu na čelo a zase pokračovala v práci.
Tuhle řepovou pohodu jsem měla moc ráda.
Až do věku, kdy se i mně ušla motyka do ruky a konec řádku se zdál v nedohlednu. „Aničko, ty poď na jednu stranu, ty si Alenko stópni mezi nás, abysme ti mohly pomáhat a do večera se musíme otočit tam a spátky. Poďme, ať neco spravíme!“ Babinka měla být generál. Tak pěkně jí šlo poroučení.
Realita byla však krutá. Záda bolela, motyka byla těžší a těžší a večer jsem padla do postele jak podťatá. Už jsem řepu neměla ráda! V tomhle stavu teda vůbec ne. Cukr z ní, to byla jiná! Než se však ona plodina dostala do cukrovaru a bylo-li zlé počasí, například vytrvale pršelo a stroje na vyorávání řepy nemohly vyjet do polí, to někdy trvalo.
Zažila jsem takový deštivý podzim. Pršelo a pršelo, ne a ne přestat. Pole bylo rozmáčené a lidé si museli obout gumáky, vzít zvláštní úzké rýče a kde nemohl stroj, musel člověk. Najednou bylo pole plné shrbených zad v nepromokavých pláštích, šátků a šiltovek, které chránili jejich majitele před vlhkem.Milou řepu bylo třeba vyrýt. Házeli jí na hromady, ostrým nožem jako mačetou usekli listy – šup na jednu kopu – bulvy řepy zase – šup na druhou kopu. Rychle se stmívalo, mlha se zvědavě plazila pod nohy a chlad zalézal za nehty. Ale řepu bylo třeba dostat z bláta ven. Kopečků těžkých špinavě bílých hlav přibývalo, ještě je naházeli na vlečku pomalu projíždějícího traktoru a povinnost byla splněná. Úroda sice mokrá, ale vcelku bohatá. Vždyť, co by potom náš cukrovar zpracovával!?
Áááá jsme u cukrovaru. Jakmile se spustila kampaň – dal se do provozu náš stařičký cukrovar, aby zpracoval řepu z celého okolí. Nad Dřevohosticemi bylo od té chvíle cítit řepu a cukr. Dodnes mi „smrad“ z cukrovarů nevadí, připomíná mi dětství.
Moje babinka byla také každý rok přes kampaň zaměstnaná brigádnicky v cukrovaře. S vysokými i nízkými budovami s věžičkami a kulatým komínem mi cukrovar připadal jako tajemný zámek, nebo obrovský parník. Ze střech se dýmilo, pára syčela, náklaďáky rozsypávali kulatou řepu jak pospíchali na skládku a všude byl shon.
Do areálu cukrovaru se však nesmělo! Na vrátnici byl přísný vrátník, kontroloval, jestli někdo nevynáší cukr a nikoho nepovolaného nechtěl pustit dovnitř. S babinkou jsem se dovnitř, samozřejmě, dostala. Propašovala mě tam, ostatně jako všude s sebou. Přemluvila vrátníka, že jenom na chvilku, že mi jenom ukáže, kde dělá. Stejně se všichni poznali navzájem, vrátník byl určitě z Dřevohostic, maximálně z Radkov, Turovic, Želátovic, nebo některé jiné blízké vesnice v okolí.
Když jsme prošly vrátnicí, přes široký dvůr s pyramidami ušmouraných cukrových hlav přichystaných na první čistění, vstoupily jsme do hlavní budovy. Průvan přibouchl dveře těsně za námi a chodbou se zavíjením proletěla studená vůně čerstvě namletých řepních řízků. Na poschodí už bylo teploučko. Až moc! Bludištěm chodeb jsem pospíchala babince za patami, protože jsem se bála všech těch velkých strojů, nádrží, kotlů, všelijakých železných záhad a všudypřítomného lomozu, přes který nebylo slyšet vlastního slova.
Zpoza syčící páry vystupovali lidé, kteří tam pracovali, tvářili se strašně vážně, ale babinku zdravili úsměvem. „Tááák to je ta vaše vnučka?! A jak narostlááá! Jak se máš, Alenkóóó?“- ptali se se zájmem, který jsem, bohužel s nimi nesdílela. Byla jsem celá vystrašená. Zbytečně. Tety byly fajn. Ukázali mi, kde řepu nejprve umyly veliké železné kartáče, které ji převracely nahoru a dolů pod zuřivým proudem vody, jiné stroje ji nařezaly na nudle, luhovaly, vařily a bublaly, až jeden strýc v bílém plášti začal pobíhat se vzorkami: „Už vypustiíííť? Eště néé? …“ - a všichni tam měli plné ruce práce.
Vysoké kotle vystřídaly velikánské vany a přes různé, pro mě dodnes nepochopitelně složité procesy, se cukrová šťáva proměnila v krystalky cukru. Na dlouhém pásu transportéru byly natřásané a odnášené do daleka neznámého suterénu. Lákavě voněly! Na moje překvapení však byly – hnědé! Tak jsem se dozvěděla, že cukr se musí rafinovat, až potom je z něho krásný bílý, jaký poznáme z obchodu. To se však dělo někde jinde, a proto auta odvážela z našeho cukrovaru cukr hnědý. Podle mně i tak voněl lépe, než ten bílý, po kilu balený!
Večer, když šli cukrovarníci na směnu, nebo ze směny, ve vzduchu se vznášela zvláštní vůně podzimního chladu, tepla páry a výfukových plynů náklaďáků, vozících sladké hnědé krystalky…
