Všeho do času. K našim milým husám přibyl houser. Jak se tam vyklubal z těch hloupých husí, nevím. Nevěděla jsem taky, že je bude chtít bránit. Já jim neubližovala. Houser byl však jiného názoru a když jsem nechtěla vyklidit území zadního dvora dobrovolně – štípnul mě potvora do zadku! Dávala jsem se na ústup a on tvor jeden podlý, aby potvrdil, že má navrch, tak tohle! Letěla jsem dolů dvorem, s patřičným křikem. Houser to v půli dvora vzdal, ale já jsem se zastavila až v domě. „Co letíš jak blázen, šak se dolámeš!“ přivítala mě babinka a potom šla s metlou udělat pořádek s houserem. Nevím, kterou neděli byl na pekáči, ale vím, že mi ho vůbec nebylo líto. Potvora jedna!
Peří z husí – to je jiná písnička. Bílé obláčky, které se kupily na stole, když se dralo peří. Sousedky se sešly večer, obyčejně v zimě, v kuchyni se přidal stůl, babinka donesla z hůry peří v měchu, kam se odkládalo přes rok – a dralo se. Peří se nacpalo do nějakého většího hrnce doprostřed stolu, zatížilo se kvichtem a každá si brala do hrsti, kolik té bílé šimroty udržela. Druhou rukou se po jednom vytahovalo pírka. Oddělilo se peříčko od stonku, obláček na jednu kopu, špenky na druhou. A povídalo se. No jasně! To bylo jako televizní noviny z naší dědiny. Dozvěděli jste se tam všechno. Kdo se bude vdávat, kdo zemřel, kde se kdo narodil, „kerá je do kóta“ – tedy těhotná. Povídalo se, co se prý kdysi stalo, přehánělo se trochu, ale bez toho by to ani nešlo. My děti jsme poslouchaly, ale za chvíli „nás mrle žraly“ – dlouho jsme nevydržely na jednom místě.
„Alenko, Libuško, toš nelítejte tu! Dyť nám rozfukujete péří! Pepo, zavírej rychle dveře, je průvan, fšecko nám odletí!“ lamentovala babinka a hned dodala, „ženské, dáte si trochu čaju?“ Ženské opatrně shrnuly péří, oprášily si ruky a pustily se do koláče nebo vánočky. Našlo se i něco pro zahřátí a tak v tom čaji krásně zavoněla domácí slivovice. „Toš se neokůněj a dé si štamprlík z té naší, Maňo!“ „Eště trošku a dem dom, šak nevím, esli ten můj aj poklidil!?“ „Jéžišmarjááááá, já sem zapomněla zavřít slípky. Ale šak né sú sprosté, do kurníka trefí každá aj sama!“
A tak ještě chvilku. Upracované ruky jen kmitaly, ale všechno s opatrným pohybem, aby se peří nevířilo.
Možná, že každá v duchu myslela na svoje děti a vnoučata, které budou jednou spát v podobném peří.
Venku už byla tma, ženy se jedna po druhé pomalu pobraly domů, dohodly se, ke komu přijdou příště, babinka uklidila kuchyň, zavřela slepice v kurníku a šli jsme spát. Jistě že do peřin! Taková peřina – to byl pojem! Nejenom, že byla veliká. Čím je dítě menší, tím se zdá peřina větší. Pro mě byla celý svět. Schovala jsem se do ní a děda se tvářil, že mě nemůže najít. Bylo to smíchu, když mě konečně vyhrabal!
V letě, když svítilo slunko, daly se peřiny a zhlavce a malé podušky ven na dvůr, aby se vyvětraly. Večer, jsme si do nich líhali, ony nás objaly a přitom voněly až se hlava točila. Peřiny, peřiny…
Víčka se zavřela – na těle hřálo tisíc sluníček, zůstalo v nich trochu vůně vánku, lístek z jabloní, kousek písničky cvrčka v zahradě, chuť majoránku, chladivé vody z našeho džbánku, počítala jsem do sta beránků a usínala s úsměvem, v náručí s mojí peřinou……
