Co se pamatuji, vždycky jsme měli kočky. Ono na dědině měl každý v domě aspoň jednu kočku nebo kocoura. Je to praktické, hlavně kvůli myším. Tedy ty kočky, kocouři ne, ti myši nechytají, jsou líní. Holt mužské pokolení! Zkrátka kočky obyčejně na vesnici bydlí na půdě. U nás se říkalo „na hůře“. Jednou, mohla jsem být velká tak do čtvrtého šprušle na žebříku, naše kočka měla koťata.
„Babííííí, dones mi jedno kotě dolů!“ žebronila jsem na babince. Jenomže babi neměla čas, byly důležitější věci na práci a odbyla mě: „Počkej, až povyrostou, slezou dolů samé, potom se s nima možeš hrát“. Denně jsem chodila pod žebříkem a čekala, kdy slezou. Žebřík byl strašně vysoký, hůra v nedohlednu a já jsem toužila po těch potvůrkách den ze dne více. „Opovaž se líst na hůru!“ vyhrožovala se babinka. „Spadneš, dochrámeš se a já ti eště přidám!“ Její odstrašení na chvíli zabralo, ale ne na dlouho.
Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že to přece jenom risknu. Dodnes si pamatuji, jak jsem se bála. Páni, ta výška! Ale vylezla jsem! Myslím, že podobný pocit mají horolezci, když dosáhnou Mont Everest. A ten výhled! Lidi – já jsem viděla náš dvůr svrchu – a nejen náš, ale i sousedův a zahradu a potok jak teče ještě k dalším sousedům. Krása!!!!! Jenže jsem tu kvůli koťatům. Kde jsou? Hůra byla plná sena. Měli jsme králíky a nevím co všechno, co žralo seno, a tak ho všude bylo požehnaně. Bezradně jsem stála nad záplavou sušené trávy a kdybych byla starší, asi bych opravila přísloví „hledat jehlu v kupce sena“ na „hledat kotě v kopě sena“.
Nakonec mi pomohla naše stará kočka. Byla zvědavá, kdo vyrušuje v jejím království a rychle přiběhla. Když mně uviděla, otřela se mi o nohu a zřejmě usoudila, že nebezpečí nehrozí. Udělala to typicky kočičí „vrrrrrňňauuuuu“ a malé chlupaté obláčky se najednou vyrojili bůh ví odkud. Dnes už nevím, jestli byly tři, nebo čtyři, ale byly krásně jemňoučké a voněly senem. Můj sen se splnil!
„Alenkóóóó kde si?“ Bylo po idylce, babinka mě hledala. Musela jsem se přiznat. „Su na hůře a bojím se slíst dolů!“. „Dyž´s tam vylezla, tož aj slez!“ Skutečně poučné. Nezbývalo, než znovu překonat svůj strach z výšky a slíst po žebříku dolů. Nedostala jsem. Babinka usoudila, že když jsem tam vylezla a slezla, jsem už dost velká, ale že si musím dávat pozor a abych se dobře držela.
Za koťaty jsem potom lozila každý den, ta rostla, já s nimi a byla to ta nejhezčí a nejvoňavější koťata v mém živote…….
