Vystrčila jsem hlavu z vrat – na ulici bylo veselo! Průvod masek se protancovával zasněženou cestou z jednoho konce Dřevohostic na druhý, od domu k domu. Na čele šel medvědář - oblečený jako cirkusový krotitel a vedl na řetězu medvěda. Ten se mu snažil utéct, děti pištěly, lidi se smáli a všichni se tvářili, že věří, že je to skutečně živý medvěd. V průvodě poskakoval Žid s nůší na zádech, policajt, který se tvářil přísně, vysloužilý voják si vykroucel fousy, cigánka s děckem – panenkou v ušmudlané peřince, kterou se snažila kdekomu strčit pochovat, myslivec s flintou přes rameno, dráb s bičem, nesměly chybět čarodějnice s metlama! Selka byl samozřejmě chlap – o to bylo více srandy, když mu padaly jeho vycpané vnady. Všichni zpívali s muzikantama oblečenýma „po staru“, harmonika vyhrávala, ozembuch bouchal a najednou byli všichni sousedé a sousedky ve víru. Chlapi pískli, ženské zavýskly a maškary braly do tance každého, kdo jim přišel pod ruku. Starý nebo mladý, velký nebo malý!
„Toš neblázni, Milánku, dyž já su už stará!“ - marně protestovala stařa Vichlendová. Už byla v kruhu. „Ale teto, tož stará, ale jará! Jůůůůůůůch!“ Milan Pešáků, coby neúnavný iniciátor všech taškařic se jenom smál a výskal o duši. Masopustní veselí! Babinka se připojila dobrovolně, ještě si i zazpívala, zatočila se dokola, nabídla po štamprlíku „pro zahřátí“.
Potom jim lidi dávali co kdo měl. Někdo klobásku, kus slaninky, půl litra domácí slivovičky, semtam i peníze – to aby si mohli chlapci a děvčata ze Sokolského spolku spravit posezení a jako poděkování, že každý rok se starají, aby pěkný zvyk nezapadl v zapomnění. Celý humbuk byl vlastně pozváním na masopustní veselici. Každý rok se konala v Sokolovni za valama. O půlnoci potom „pochovali basu“ a začal půst až do Velikonoc.
S půstem to u nás nebylo tak drastické, vždyť děda by nám bez masa od hladu zahynul! Tvrdil, že prý ani farář se úplně nepostí, do talíře mu nikdo nevidí a babinka ráda přivřela jedno oko i když „ona to maso mět nemusela“. Jí stačily zemáky s mlíkem nebo s kyškó anebo bílý kafé s nadrobených chlebem.
Mě to taky chutnalo. Jedla jsem však, podle ní, málo. „Podívé se na Marušku!“ To je moje o rok mladší sestřenice. „Jak pěkně vypadá, ty si chudá jak vyžle!“ – mívala jsem na talíři často. Co je vyžle jsem netušila, Maruška byla trochu tlustší to je fakt, ale stejně nejedla polívky a zase potom chtěla být chudší! Tak! Já jsem na jídlo nikdy neměla moc času. Byla spousta důležitějších věcí na práci.
Třeba koncem února se začal topil led na potoku a bylo třeba ho sledovat a postrkovat palicama. Taky sněženky vystrčily kde tu bílé hlavičky - šup a už byly v malém štamprlíku jako ve vázičce! Přes oběd, když zasvítilo sluníčko, bylo cítit ve vzduchu, že se něco chystá, že je to sice ještě daleko za kopcama, ale že to určitě už každou chvílu přijde…..
Bude jaro, bude, vyženeme Morénu…… !!!
