Od rána jsem byla dobrota sama a pokud se dalo – i ticho. To nebylo vůbec snadné. Moje věčné „babí, proč?“ a „nač?“ a „babí, jakto, že…?“ babinku sužovaly i ten den. Jenomže tentokrát měla po ruce pádný argument. „Když nebudeš dobrá, anděl ti nic nedá!“ Bylo po debatě. Těšila jsem se a bála zároveň. Venku se setmělo a ve vzduchu bylo něco tajemného. Konečně bouchly vrata. Až jsem nadskočila! Do okna ode dvora se zašklebila střapatá hlava čerta, slabší nátura by se rozplakala. Já jsem se schovala za babinku. Za čertem důstojně kráčel vysoký, bílý Mikuláš s berlou a za ním kudrnatý Anděl s košíkem.
Čert se vřítil do kuchyně, šmejdil metlou po koutech, ale Mikuláš ho zkrotil. S vážným výrazem v bílých fousech zahuhňal, jestli poslouchám, jestli se každý večer modlím a chodím v neděli do kostela. Musela jsem přeskočit přes proutek, co měl Mikuláš s sebou – aby posoudil, jak jsem povyrostla, a odříkat „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj moji dušičku“. Obstála jsem. Anděl mi proto mohl dát sladkosti a pomeranč. Byla jsem v sedmém nebi! Zato čert ne. Usmyslel si, že náš děda neposlouchal a že ho musí vzít do pekla. Omotal okolo něho dlouhý rezavý řetěz a děda, který nepokazil žádnou srandu, se tvářil, jakože néééé, on je dobrýýý a dal se na útěk do dvora. Čert za ním, držel ho totiž tím řetězem. A tak ječeli, skákali a pobíhali po dvoře, děda i čert, do toho jsem já spustila křik a pláč, že já si dědu nedám, babííííííí dělej něco!!!! Babinka se rozzlobila: „Děcko vystrašíte, blázni staří!“, metlou dostal nejen čert, ale i děda, který to tentokrát s humorem trochu přehnal.
Mně to bylo směšné až po letech, ten večer jsem se strašně bála. Divné mi bylo jen jedno, proč se Mikuláš s Andělem tenkrát také smáli !?
Usoudila jsem, že velcí jsou strašně divní, ať už jsou pozemští nebo z nebe a s radostí jsem se pustila do velikánského oranžového pomeranče! Jeho vůně mi dodnes připomíná Mikuláše a…….? No, přece Vánoce!!!!!!!!
P.S. Moje sestřenice Maruška mi připomenula básničku z dětství
MIKULÁŠ
Meluzína venku fičí
zemi kryje bílý rubáš,
zelená se zpod jehličí,
chodí svatý Mikuláš.
Spouští se po zlaté šňůře
z nebe na pouť pozemskou,
unaven po dlouhé tůře,
vrací se v vlast nadzemskou.
Anděl doprovází Pána
na všech jeho cestách ctných,
proto milost je mu dána,
že pomáhá nešťastným.
