V neděli do oběda jsem musela chodit do kostela. Čím jsem byla starší, tím povinnost ztrácela na přísnosti. Ale jako malá – musela jsem poctivě každou neděli. Odměnou za hodinu proseděnou v klidu kostelní lavice pod různými pohrůžkami „buď ticho, nebo…“ mi byla – zmrzlina. V létě ovšem. Domů z kostela jsem šla s babinkou pomalu přes náměstí, cukrárna byla otevřena a její skleněné dveře byly pro mně čarovnou bránou do ráje sladkostí! Ty jsem tenkrát milovala! Babinka mi koupila jeden kopeček zmrzliny „jenom jeden, abych nebyla nemocná!“ Dávali ji do takových zlatohnědých oplatkových mušliček a když jsem ji slízala, babinka mi rychle utírala nos kapesníkem. Brrrrrr! Pořád mě upravovat! Ale zmrzlina za to stála.
Po obědě – byl takový rituál – šlo se projít na hřbitov. Dát na hrob do vázy čerstvé květiny ze zahrádky pradědáčkovi z Valach, poklebetit se sousedkami, které tam přišly na „svoje“ hroby z podobného důvodu a zase pomaloučku, vždyť byla neděle, dolu uličkou spět domů. Potom přišli naši z Chmelína k nám, nebo my jsme šli k nim.
Chmelín je ulice na druhé straně Dřevohostic, býval tam a bývá dodnes babinčin nejstarší syn Hynek se ženou, tetou Maňou. Měli dvě děvčátka – Marušku a Haničku. Ta starší byla ode mně o rok mladší a ta mladší zase o rok mladší od té starší. Ráda jsem tam chodila, protože teta byla moc milá a pekla fantastické zákusky. Strýce jsem se trochu bála, vypadal přísně, ale jinak byl fajn.
Dospělí si posedali ke stolu, teta uvařila kávu a na talíř nakrájela koláče. Zhodnotili co se stihlo za týden udělat, kdo už má posazené zemáky, zasíté nebo poorané, podle toho, jaké bylo roční období. My děti jsme se předváděly. Do obývacího pokoje vedly dveře z kuchyně, kde všichni seděli a závěs na nich nám sloužil jako opona. Tak jsme si všichni hráli na divadlo. Přednášeli jsme básničky, zpívali písničky, vymýšleli si různé scénky a „srandy“. Tleskali nám jako v opravdickém divadle a smáli se spolu s námi.
Inspirovalo nás, že strýc i teta hrávali v ochotnickém divadle v našem městečku. To byla vždycky událost! Plakáty po náměstí oznamovaly, co se chystá a v hospodě se chlapi dohadovali, že ty jejich budou určitě chtít, aby šli taky – do divadla. Herci nacvičili nový divadelní kus a s velkou slávou jsme se skoro všichni obyvatelé Dřevohostic sešli v Sokolovni. Přišli i přespolní, vždyť to byla kulturní událost! Babinka koupila hašlerky, na hlavu si dala sváteční šátek a vydaly jsme se Za valy. Tam stála naše Sokolovna. V prostorném sále se už od rána topilo ve velkých kamnech při stěnách a stoličky byly seřazeny v přesných řadách jako vojáci.
Před námi stálo opravdové pódium, černá dlouhá opona až po zem, dokonce i nápověda tam měla svoji budku, připomínající obrácenou oplatkovou mušličku na zmrzlinu. Nebyla v ní však milovaná zmrzlina, ale schovaná jedna teta, která listovala v tlusté knížce – scénáři a kontrolovala, jestli herci mluví to, co mají.
Jednou hráli Jiráskovu Lucernu. Strýc Hynek hrál dobrého sedláka, co se nedal svést rozmařilou kněžnou a věrně miloval svoji vyvolenou a teta Maňa hrála královnu víl. Stála na pařezu, celá v bílém, na hlavě měla věneček z lučních květů a byla moc krásna. Strýc před ní poklekl a už nevím, jak byla slova, ale bylo to dojímavé, babinka si poplakala. Potom všichni nadšeně tleskali a navzájem si pochvalovali jak ti naši dnes dobře hráli. No a my děti, jsme potom doma herce–amatéry, napodobovaly.
U tety a strýce na Chmelíne jsme se vždycky dosyta vybláznily, teda já, Maruška a tenkrát ještě i Hanička. Někdy se přidaly i jiné děti. O malé návštěvníky od sousedů nebyla nikdy nouze. Nasmály jsme se a když se setmělo, šly jsme s babinkou domů. Odnášela jsem si pokaždé kousíček lásky a rodinné pohody od „našich z Chmelína“. Samozřejmě, taky kousek koláče, který teta nikdy nezapomněla přibalit.
Život však naděluje lidem nejenom radost a veselí, ale i smutek a žal. Záhy jsem se o tom přesvědčila.
Chmelínských mladší dcerka Hanička onemocněla a zakrátko, to měla jít zrovna do školy, umřela. Jako malý kučeravý andílek vydýchla strýcovi v náručí a už více neotevřela svoje modré očka. Teta si mohla oči vyplakat a v jejich domě se rozhostilo zvláštní ticho. Všichni byli moc smutní, doma jsme spíš šeptali než mluvili nahlas, nikdo neměl na nic náladu. Při každé narážce na děti, nebo školu, hned vyhrkly slzy do očí. Jakoby černý závoj z pohádek visel nejen nad našich domem, ale nad celým městečkem.
Když měla Hanička pohřeb, všechny malé děti z Dřevohostic šli za truhlou v bílých šatečkách s kytičkou v ruce a průvod se táhl od kostela přec náměstí až ke hřbitovu. Myslím, že žádné oko tenkrát nezůstalo suché. Na dědině každý každého pozná a tak jako radost, i smutek se přenáší z člověka na člověka, z domu na dům.
Hanička byla tedy v nebíčku. Teta Maňa každou neďeli zpívala v kostele na chóru ještě krásněji než dřív a lidi si tajně utírali nos, protože věděli, komu to zpívá. My jsme s babinkou potom chodívaly každý den na hřbitov za Haničkou. Na hrobečku měla stále čerstvé květy a zapálenou svíčku…
Čas šel dál. Tetě se narodila nová holčička, pokřtili ji Janička a byla taky pěkná, ale Hanička zůstala pro nás navždy tím malým andílkem s kučeravýma zlatýma vláskama … Zůstala členem rodiny a na hřbitov jsem za ní chodila ráda. Tak nějak jsem si to v svojí dětské hlavě urovnala, že se jenom přestěhovala a já jsem za ní nechodila na Chmelín, ale na hřbitov, tam, kde teď bývá. Babinka měla její fotku zarámovanou na stěně a pod obrázkem bývala kytička, nebo halůzka ze smrčku, jmelí nebo kočičky. Podle toho, co právě venku rostlo nebo kvetlo.
A právě díky tomuto zvyku, dávat něco pod obraz, jsem se přesvědčila, že Hanička neztratila svůj smysl pro humor ani po té, kdy už s námi nežila tu na zemi.
Bylo po Vánocích. Větvičky ze smrčku pod jejím obrázkem na stěně už celkem uschly a držely se jen silou vůle. V té době jsem dospěla do věku, kdy jsem chtěla být jakože samostatná a spávala jsem sama na gauči u okna. Pokoj byl něco jako náš obývák a obraz Haničky visel na stěně přímo nad mojí hlavou.
Jednoho večera né a né spát, babinka zkusila po dobrém i po zlém. Nic nezabralo, byla jsem plná života a na spánek ani pomyšlení. Pobíhala jsem po domě, vymýšlela všechno možné a babince jsem šla dost na nervy. Poslední výhružka – vařecha v ruce – to zabralo! Proletěla jsem pokojem, rovnýma nohama skočila na gauč, peřinu šmahem hodila přes hlavu – a v tom – šššššššššššššššššššš! Krvi by se ve mně nedořezal! Co se stalo?! „Babííííííí, pomóc!“ – huhlala jsem zpod peřiny. „Pocééééééééééém!“ – znělo dál moje úpěnlivé přidušené volání. Babinka se lekla, jestli to s tou přísností přece jenom nepřehnala a přiběhla celá vyplašená. Zlost za moji neposlušnost ji však rázem přešla, když uviděla, co se stalo. Začala se smát. Já, stále ještě schovaná pod peřinou, jsem nechápala, co se děje?!
„Opatrně vylez, ty opico! To jenom jehličí z halůzek pod Haniččiným obrázkem se na tebe sesypalo! Teď musíme potichu vynést peřinu na dvůr a jehličí vyprášit. Já se z tebe jednóóó zblázním!“
Babinka ještě hodnou chvíli něco brblala o tom, „jaká su potvora a jak neposlóchám“, ale pro mě bylo tenkrát důležité zjištění, že Hanička duchem zůstala s námi a vůbec není smutná! S tím jehličím, to byla určitě její práce…
