Už dlouhé roky byla vdova a v domku bývala sama. Krásně bílé vlasy nosila svázané do drdolku, menší, léty už trošku shrbená, ale celý den se motala po dvoře i po zahrádce. Přes potok na konci dvora, který byl asi metr široký, vedla dřevěná lávka, po ní opatrně přešla k braničce a už jsme se mohly vidět přes drátěný plot. Z její strany začátkem léta lákaly červené třešně a z té naší zase na podzim padaly ořechy. Takto jsme byli přepojeni léta, nikomu to nevadilo, spíše naopak, ráda jsem vyběhla do zahrady a pokukovala, koho ze sousedů uvidím.
Když jsem dorostla do věku knih od Boženy Němcové, jednou jsem na obrázku uviděla – stařu! Samozřejmě, že to nebyla ona. Byla to babička paní spisovatelky a moc pěkně o ní mluvila ve své knize. Ale jako by z oka vypadla naší sousedce.
Stařa Andělka vždy uměla potěšit naše dětská srdíčka. Měla vnučku Libušku, která byla ode mě mladší a její mama s otcem si stavěli dům ve dvoře hned vedle její chaloupky. Libušku jsem měla moc ráda a „odjakživa“ jsme si spolu hrávaly. Vždyť nás dělil jen polorozpadnutý plot, který se dal tak lehce přelézt! Byla to vlastně zídka z cihel a ty se postupně uvolňovaly, vypadávaly a dědovi se nechtělo volat zedníka kvůli takové maličkosti. Na co?! Sousedům jsme absolutně věřili a kdo by k nám ostatně lezl!? U „naší“ staře jsem bývala vařená – pečená a babinka se dokonce vynašla, když jsem nechtěla jíst – přinesla mi to ke staře na dvůr a já tam snědla všechno, ani jsem nevěděla jak. Tak mi tam chutnalo!
Stařa Vichlendová měla kozu. Dokonce měla jméno, ale už si ho nepamatuji. Chovala jí v chlívku na dvoře, to vím určitě, pásla se obvykle na zahradě anebo na dvoře, ale proč ji dojila v úzké chodbičce za kuchyní, to teda nevím. Přes chodbičku se procházelo ze dvora do domu a s Libuškou jsme přes ni proletěly snad stokrát za den. Podvečer, když stařa nadojila mléko, moc ho nebylo, s Libuškou jsme dostala každá do hrnečku a vzpomínám si, že bylo teplé a na vrchu mělo pěnu. Zajímavé je, že mi vůbec nesmrdělo! Bylo teplé a móóóc dobré. Potom jsme ještě chvilku společně seděly při stole v kuchyni, postaveném mezi dvěma okénky do ulice. Takové posvátné sedění. Stařa tomu říkala „černá hodinka“ a dodržovalo se to. Vážně! Když třebas přišla sousedka od naproti a my jsme ještě nesvítili, řekla jenom: „Aáááááá máte černou hodinku!“
Zvláštní. Den končil, ale my jsme ještě nechtěli pustit noc mezi sebe. Bylo šero, líp se povídalo. Slova samé plynula z úst a člověk měl pocit, že se musí svěřit s nějakým tajemstvím. My dvě s Libuškou jsme měly, samozřejmě, naše holčičí tajemství. Staré babky, když tam nějaké zabloudily, zase pomlouvaly tu nebo onu „mladou“a my jsme natahovaly uši, aby nám nic neuteklo. No, a když už nebylo vůbec nic vidět, někdo vstal, otočil vypínačem a kouzlo černé hodinky bylo ta tam. Zamračeně jsme zamrkaly s Libuškou na žárovku. Bylo nám jasné, co bude následovat.
Musely jsme se navečeřet, umýt, pomodlit a jít spát.. Ještě jsme se dohodly, jestli zavolám já ji k nám, nebo ona mně k nim, ale i tak to bylo jedno. Stačilo vyjít na dvůr a už jsme se viděly.
V posteli jsem potom přemýšlela, jestli zlé Klekanice skutečně kradou neposlušné děti, nebo nás tím babinka se stařou při té naší „černé hodince“ jenom straší. Já přece skoro vždy poslouchám! Teda, občas ne, ale … Tiskla jsem k sobě medvídka a peřinu jsem si pro jistotu dala přes uši. Jeden nikdy neví
