Babinka mě začala vodit do dětské školky, abych pochytila nějaké vzdělání. Jediné, co jsem pochytila hned – byl odpor vůči této instituci. No, uznejte! „Dětičky, teď se budete hrát! Teď budete jíst, spát, zpívat, uklízet hračky apod.“ „A než nám tety kuchařky nachystají oběd, zahrajeme si hru – všechno lítá, co má peří!“ Hra mi připadala už tenkrát strašně hloupá. Přesně si pamatuji, jak mi bylo proti vůli, že jsme měli zdvíhat ruce, když šlo o věc „která letí“ a nezdvihnout, když „neletěla!“ Stáli jsem před dveřmi do jídelny, namačkané jak rybičky v plechové krabičce a měli jsme se tvářit hravě a přitom ukázněně. Hrozné! Ještě po letech mě rozčiluje pocit manipulace se mnou. Já chtěla ven, na dvůr, na zahradu, honit se s kocourem Zrzkem a našim psíkem Azorem a ne sedět podle pravítka a všechno sníst. Když ne, tak se žalovalo: „Alenka zase nic nesnědla, to potom zbytečně platíte, paní Roubalíková! Domluvte jí!“ Fuj, vůbec to nebylo dobré. Ani jídlo, ani to stálé usměrňování.
Jednou jsem si ale připadala jako vysvobozená princezna! To bylo tak. Babinka musela na nějakou důležitou schůzi (byla v kdejaké organizaci, co u nás vznikla!). Dala mě, i přes moje protesty, do školky. Školka byla v zámku.
To jsem Vám ještě neřekla – my máme v našem městečku zámek. Vlastně zámeček, ze 16. století! Je pěkný, tedy aspoň před mnoha lety byl. Obepínal ho kruh vodního příkopu ve které byla dokonce voda. Okolo cestička – lemovaná po obou stranách velikánskými dvěstě let starými kaštany a lipami – říkalo se tomu „Za valama“. Původně měl zámek i padací most, ale já jsem ho už nezažila. Jen stavěný most, po bocích s kamennými ozdobami. Uprostřed zámku bylo malé nádvoří s kašnou a do místností, kde byla dětská školka, vedly nahoru široké masivní dřevěné schody.
A tam mě babinka strčila. Venku byl nečas, pršelo – to vím určitě, protože, když mě přišel vysvobodit můj princ, měl na sobě černý nepromokavý plášť a crčela z něho voda. Byl rozzlobený. Ne na mě, ale na babinku, že přece ví, že chodit do školky nesnáším a určitě pláču! Můj osvoboditel – můj děda! Vzal mě domů a já jsem byla tak šťastná, jak jen může být šťastná princezna, zachráněná ze spárů protivného draka.
S babinkou měl potom děda výměnu názorů ohledně angažovanosti v Československém červeném kříži a podobných babských organizacích. Prý nemusí být v každé ……. Dědu jsem milovala celým svým malým srdíčkem – mohla jsem se hrát, kdy se mi chtělo, nemusela jsem trapně třepotat rukama „letí – neletí“, snědla jsem jen tolik, kolik jsem chtěla a hlavně mě nikdo stále nenapomínal! Pohoda! Kocour mě už čekal na stoličce před televizí, sledoval se mnou všechny pohádky pro děti! Moc chytrý kocour. Prý jsem tenkrát tvrdila, že až budu velká, nebudu se vdávat – budu žít se Zrzkem.
Dnes už nemám Zrzka, náš kocour se jmenuje Macko, po dvoře už taky moc neběhám. Spíše chodím. Ale pocit svobody, vůni větru ve vlasech, trávu na zahradě a prach na polních cestách miluji stále stejně jako kdysi.
Šla jsem se projít. Do polí za vesnicí, kde teď máme chalupu. Představte si – tráva a vyjezděné koleje na polní cestě se mi zdály jakési známe. Usmála jsem se na ně a pohladila je pohledem malé holčičky…
