Do základní školy jsem chodila celkem ráda. Když se neučilo – ještě raději. Každý rok se na prvního máje neučilo, ale manifestovalo se!
Samotné manifestaci vždy předcházela vzrušená příprava už v dubnu. Organizovalo se v ředitelně, ve sborovně i ve třídách. Intenzita záležela od organizačního talentu toho kterého učitele i od čísla třídy. Například prváčci, ti se ještě „rozkoukávali“, nic sami neorganizovali a ani si sami nevyráběli mávátka. Chystaly jim je děti z vyšších tříd. A jsme u toho takříkajíc nejdůležitějšího – mávátka.
Prvomájová mávátka – to byl pojem. Nádhera! Tenká palička a na ní „něco“ co muselo držet pohromadě, alespoň po čas manifestace. Mezi třídami docházelo k soutěžení, kdo bude mít mávátka pěknější, originálnější, zkrátka taková, co v průvodu ještě nebyla. Na druhý den pan ředitel snahu patřičně ocenil v školním rozhlase. Z amplionů ve třídách se ozvalo napřed – „Toš, soudružko učitelko, už to pusťte, ano, ano, už jde zvuk?, nee, ano!, hmmm, ehmm, achrmmm… Milé soudružky učitelky, soudruzi učitelé, milí žáci….…!“
A tak jsme se pustili do výroby mávátek. Tato činnost se mi moc líbila. Soudružka učitelka nám přinesla tvrdé barevné papíry, nůžky, krepové papírky, paličky, spinky, lepidlo, vytáhli jsme do boje i vodové barvičky a za chvíli jsme byli sami jako barevné květinky v zahrádce. Nastřihané krepové proužky jsme připevnili na paličku, následovalo třeba kolečko s lístečky, uprostřed byla veliká jednička a když jsme tím zatřepali, samozřejmě že z celé síly dětské ruky, tak papírky lítaly po celé třídě. Trochu lítala i soudružka učitelka, která křičela: „No tak děti, uklidněte se, dávejte pozor, ať tu parádu nepolámete! Tondo, nepychni Alenku do oka! Janičko, pojď s tím od okna dále! Uvidíte, letos budeme nejhezčí třída! Položte mávátka tiše spět na lavice!“
Po vyučování jsme sondovali, co vyráběli v druhých třídách a s čím půjdou do průvodu. Starší děti nemusely mít mávátka, ale třeba držely v ruce barevné šátky, nebo jednu květinku, ale každý musel něčím mávat okolo sebe. A křičet - hurááááááááá! Ať žije 1. máj!!!!
Všichni jsme netrpělivě vyčkávali onen slavnostní den.
Konečně nastal – první máj! Bohužel, většinou se počasí pokazilo, ochladilo se, někdy i pršelo. Koncem dubna bylo krásně, sluníčko hřálo, ale jakmile přišel máj – mokro a chlad. Hlavně zrána. My žáci jsme však – navzdory větru, bouři – museli jít v pionýrském stejnokroji. Pro děvčata to byla tmavomodrá suknička nad kolena, bledě modrá košile a červený šátek okolo krku. Chlapci měli aspoň tu výhodu, že měli kalhoty.
„Toš, vem si pod tu košulu eště tričko, ať ti není zima! A teplé punčocháče!“ – radila babička.
„Nechcu! Budu vypadat jak blbec a všichni se mi budou smát!“ – odmlouvala jsem dost nevychovaně.
Samozřejmě, že babinka měla pravdu. Drkotala jsem zuby a netrpělivě čekala, kdy začne sluníčko trochu hřát. Nebyla jsem sama. Drkotajících pionýrů přešlapoval u vrat starého cukrovaru celý průvod.
Rok co rok jsem tedy spěchala chladným ránem, abych nepřišla pozdě. Z našich Chaloupek až k cukrovaru to bylo prakticky přes celé městečko! Konečně jsme se všichni shromáždili. Za zvuku revolučního pochodu vyrazil průvod vpřed – směrem k náměstí. Na čele nesli cvičenci ze Sokola vlajky na vysokých žerdích, za nimi následovala dechová kapela, členové Jednotného zemědělského družstva s vyumývaným traktorem nebo kombajnem a s příslušným transparentem, že plán se plní na více jak sto procent! Dospělí, kteří nemuseli manifestovat se svými závody mimo Dřevohostic a čestně prohlásili, že se zúčastní průvodu v místě svého trvalého bydliště, a potom my – žáci dřevohostické základní školy – všech devět ročníků. Každý ročník měl přitom minimálně dvě třídy, takže to byla spousta dětí a mládeže z Dřevohostic a okolních vesnic. Samozřejmě ředitel školy a naši učitelé. Třídní pobíhali okolo svých dětí, dirigovali je: „Přidejte do kroku děti, udržujte rozestupy, kam tak letíte, mávejte děti, mávejte a křičte hurááááááá!“
Intenzita křiku sílila, čím více jsme se blížili k náměstí. Zvědavě jsem vystrkovala hlavu z průvodu a přes rozevláté třásně mávátka jsem zahlídla babinku na chodníku. Zamávala mi mým svetrem, který pro jistotu vzala s sebou a usmála se. Byla jsem ráda, že v té záplavě lidí kolem vidím její tvář. Tréma mi svírala hrdlo a moje hurááá bylo spíš nesmělým zakňouráním než radostným pokřikem.
Přišli jsme před tribunu, kterou vždy postavili pod radnicí. Nad našimi hlavami se skláněli soudruzi a soudružky ověnčení medailemi a květinami a blahosklonně kývali na pozdrav. Za sebou měli velké zarámované fotografie vousatých pánů, kteří, jak jsem se později dozvěděla ve škole, tomu všemu byli na příčině. Přešli jsme pod dřevěným piedestalem doby a vydýchli jsme si. Uff! Všechno napětí z přípravy, z ukázněného manifestování za dozoru našich učitelů – to všechno z nás dětí spadlo jako veliký balvan. Až jsem se bála, že to dospělí slyšeli.
Čím jsme byli starší, tím více nám prvomájové skotačení připadalo trapnější. Ale děti v době dospívání se stydí za všelico. Možná, že to s námi jen cloumala puberta. Vždyť to bylo všechno tak pěkné! Aspoň když na to s odstupem času vzpomínám… Kapela vyhrávala, lidé jásali, mávátka se třepotala nad hlavami, silové šátky jako motýlci poletovaly sem a tam a ve vzduchu se tetelilo zvláštní vzrušení a nadšení. Hurá, ať žije 1. máj! Jako bychom se aspoň na chvilku měli tak dobře, jak se psalo na těch transparentech a plakátech všude okolo!
Za tribunou se však průvod pomalu rozplýval, jako zmrzlina na jazyku, co jsme dostali za to, že jsme ukázali „těm z okresu“, jaké jsme vzorné prvomájové městečko. Soudružky učitelky utíkaly domů dovařit sváteční oběd, chlapská část populace šla na pivo, kapela ještě chvilku ze setrvačnosti vyhrávala, důchodci na lavičce tiše vzpomínali, jak to bylo před „znárodněním“. Zatím soudruzi odfrčeli na vyblýskaných Tatrách 603. Zůstal po nich jen smrad z výfukových plynů. Po zemi se povalovaly zbytky mávátek, o které už neměl nikdo zájem, nikomu nechyběly a jenom malé děti sem tam zdvihly barevný papírek…
„Babííííí! Tu súúúú! Koupíš mi zmrzlinu a lízátko? Prosíííím!“ – utíkala jsem přes náměstí, hledajíc oporný bod – babinčinu ruku a s nevinným úsměvem jsem loudila sladkosti. Bábí neodolala a vždycky mi v cukrárně na náměstí něco koupila. Potom ještě spolu se sousedkami trochu poklábosila, pokritizovala nové auta našich „pánů z města“ a šly jsme domů k obědu.
Na věži zvonili poledne a my děcka jsme věděly, že večer se sejdeme v kostele na májové pobožnosti. Ještě natrhat pivoňky k soše Panenky Marie v jeskyňce za kostelem a kluci nachytat chrousty, aby je mohli pustit pištícím děvčatům za krk…
A byl tu máj. „Čechy* kvetly, štěpy stály v závojích a dívaly se přes plot milióny kvítků…“ – jak jsme se učili ve škole. Vzduchem krásně vonělo jaro!
Prví lásky se skrývaly za bílým obláčkem na májové obloze s voňavým příslibem šeříku sklánějícího se nad lavičkou v parku na náměstí…
*Čechy jsou vesnice poblíž Dřevohostic, ze které docházeli děti do naší základní školy, proto měl tento citát z románu Marie Pujmanové – Život proti smrti – pro nás dřevohostičáky dvojitý smysl.
