Ona sama nemusela mít vysokoškolské vzdělání ( i když táto měla), stačilo, že se za pana doktora vdala. Už si nepamatuji, odkud se k nám „doktorovi“ do Dřevohostic přistěhovali. Nějakým, pro mě záhadným způsobem, se paní doktorová upnula k mojí babince. Problém byl, že pani doktorová byla po operaci hlavy a prý jí porušili centrum rovnováhy, takže než si na ni domorodci zvykli, vyvolávalo to v našem městečku různé reakce. Když šla po chodníku, lehce se konečky prstů přidržovala stěn domů a když chtěla přejít přes cestu, musela se do někoho zavěsit. Musela však každému vysvětlit, že není opilá a potom toho chudáka doslova vláčela a kmásala směrem, kterým se chtěla vydat. Já, jako dítě, jsem nedokázala ještě rozlišit za co může její nemoc a za co její tvrdohlavost. Fakt byl, že jsem vůbec nebyla nadšená, když se začala kamarádit s babinkou. Útěchou mi bylo, že měla o rok staršího syna Aleše a když mohli dospělí, skamarádily jsme se i my děti. V mém věku, mohly mi být tak čtyři, nedělaly děti rozdíly, kdo je děvče a kdo chlapec. No, a z toho se vyklubal průšvih.
Jedno ráno paní doktorová potřebovala někam jenom na chvíli rychle zajít, babinka měla dělat tradiční oporu a děti k tomu nepotřebovaly. Tak nás nechaly samých. Přišla jsem s babinkou k nim, paní popadla potřebný doprovod a – směr kupředu !
Já jsem zase se spontánností, zděděnou zřejmě po babince, po krátkém vyhodnocení situace, vhupla k Aleškovi do postele. Bylo brzy ráno, jemu se nechtělo vstávat a já se uvelebila k němu pod peřinu. Povídali jsem si a chichotali se až ……. se vrátila paní doktorová s babinkou. No to bylo!!!! Paní doktorová div neomdlela, že prý co to má znamenat, já a její Alešek v jedné posteli a co jsme tam dělali a to se nesluší a podobné blboviny se z ní jen tak sypaly. Babinka jako praktická žena řekla: „Toš, dyť sou to děcka, co z toho děláte vědu! A vůbec, když Vám není moje vnučka dost dobrá, dem a fertig!“ Důstojně jsem vyklidily terén. Ještě bouchla dveřmi!
Babinka se cítila uražená, paní doktorová opuštěná, Aleš a já jsme se nemohli hrát. Po čase se to urovnalo, paní doktorová zase vláčila babinku po městě a my s Alešem jsme se mohli spolu hrát na dvoře. Jedno poučení pro mně z této situace vyplynulo – nebuď hrrrrrr za chlapcem do postele!!!
Satisfakce jsem se dožila až o mnoho let později, kdy Aleš, už dospělý, vysokoškolsky vzdělaný muž, odmítl „vhodné nevěsty“ a oženil se s „obyčejnou prodavačkou z obuvi“. Má moje sympatie dodnes! Titul sem, titul tam. Já se přece kamarádím jenom s dobrými lidmi!…
