V obchodě se ráno živě diskutovalo, jestli pěkné počasí vydrží, nebo néé. Leckdo dával k dobru historku z časů, kdy on byl mladý, jaké to bývalo léto a co teď říkají o počasí moudří páni v televizi, kteří tomu rozumí jako koza petrželí. Jenom ať nám nezaprší, lamentovaly babky s plechovými konvičkami mlíka v upracovaných rukách. „Já se pamatuju, dyž sem byla malá, to bývalo inačí horko přes léto, šak Andělko, spomínáš?…. “ přidala se babinka do všeobecné debaty.
Konečně „svatá Markéta hodila srp do žita“ a začaly žně. Celou vesnici ovládla organizovaná panika. Chlapi, ženy, vozy, koně – všechno na pole! Ženské ještě k tomu navařit, napéct a zanést jim to k obědu. Obilí muselo být pokosené, aby klasy nevypadaly, včas přistavená mlátička dole před statkem, aby bylo dost žebřiňáků na svážení … Svět dospělých ovládalo zlaté šílenství.
Na nás děti neměli vůbec čas. Krátili jsme si chvíle obdivováním rudých vlčích máků na okraji polí a nebesky modrých chrp vedle nich. A taky bílé kamilky tam rostly! Že prý plevel!? Dospělí některé věci vůbec nechápou! Zato večer nás tak přísně nekontrolovali jestli máme umyté uši před spaním, protože sami padali únavou do postele.
Když jsem usínala, na opálených tvářích mě stále hladila teplá vůně zrajících klasů a nadýchaných obláčků na obloze. A vysoko, někde nad hlavou se v mém snu třepotal skřivánek…
Příšerný hukot červené mlátičky, fukaru, kopa prachu okolo, žebřiňáky se snopama obilí a zpocené těla lidí okolo – to všechno se mi vrylo do paměti spolu se smíchem žen, které měly na hlavě barevné šátky a nosily chlapům pití a něco na zajezení při těžké práci. Pivo si mohli dát až večer v hospodě, když unavení po celém dni „si skočili na jedno točené“ k Dostálovi.
Pokosená pole pohladil vítr a my děti jsme běhaly po strništi a bylo nám líto klasů, které tam už nebyly. Víte jak se běhá naboso po strništi?! Že ne?! Že se to nedá?! Není pravda! Musíte bosou nohou šoupnout po pokosených zbytcích stébel jako by jste bruslili na ledě. Levá, pravá, šup, šup… Kdybyste našlapovali rovno – popíchalo by vás to! Tak jsme se jako děti bavily. Samozřejmě, že občas to nevyšlo, ale měli jsme odolnější nohy, než naše děti teď. A jemný prach na polních cestách, uježděných od vozů. Hebký jak samet! Pravda, byli jsme večer pořádně zaprášení, ale bylo léto, kdo by se na to díval přísně. Babinka zavelela – umýt nohy, vyčůrat, pomodlit se a spát. Ráno se musí skoro vstávat. Jenom, aby počasí vydrželo!!!
Babinka byla členkou Československého červeného kříže. Na vratech jsme měli červenobílou cedulku „Pracovník ČSČK“ a sousedé to brali s patřičným respektem. Jednou k nám dovedli chlapa, co se poranil při žních. Z hlavy mu tekla krev. Bude horor, zvědavě jsem vykukovala zpoza dveří. Nebyl. Babinka se ukázala jako rozená ošetřovatelka. Ránu vyčistila, zafačovala a ještě mu dodala odvahy, že to vůbec není tak zlé, jak se na první pohled zdálo. Byla přece členka ČSČK!
Tenkrát jsem si uvědomila, že pocit strachu musí stranou, když jde o pomoc někomu, kdo ji opravdu potřebuje. Žádné omdlívání, ale rychle a účelně pomoct. Dodnes mi nedělá problémy ošetřit druhému ránu. Nesmí se ovšem jednat o mě! To potom jdu do pokleku…
Žně skončily. Obilí bylo vymláceno, uskladněno, ruch na vesnici utichl. V hospodě se po večerech hodnotilo, jaký byl tento rok, jaké to bývalo kdysi, krásně se přehánělo, podle množství vypitých piv a sem tam i nějaké té borovičky. Bylo po práci.
Ze strnišť zafoukal chladný vítr. Cítili jsme, že podzim je za dveřmi...
Doprovázen zvukem budovatelských písniček v rozhlase, čas a pokrok šel nezadržitelně vpřed. Postupně se družstva „vzmáhala“, na pole vyrážely kombajny, už nebylo potřebné tolik lidí. Soukromých políček ubývalo a žně se staly záležitostí členů JZD. Ani jsme nevěděli, že se kosí! Bylo mi z toho smutno. Chybělo nadšení sousedů a zapojení celé vesnice. Kombajny pokosily obilí raz dva a – hotovo. Přijely, vymlátily, odjely. Zůstávaly za nimi kostky slámy jak kobylince roztroušené po polích. Jedině, když bylo deštivě, tak se muselo obilí sušit a družstevníci potřebovali víc lidí na brigádu, zapojili i důchodce. Obilí se před setbou začalo mořit, aby nebylo plevele, vlčí máky a chrpy se vytrácely z polí. Lány byly větší a větší, remízky s křepelkama byly rozorané, zajíci se rozutekli a mně se léto zdálo z roka na rok chladnější…
Těžko bych teď mým dětem vysvětlovala co je povříslo, jak ho třeba položit na zem, aby se snop dal dobře svázat, jak postavit snopy a jak voní země, když padá letní rosa na pole. Pro ně je to strašně, strašně dávná doba. A jak čas běží, i mně se zdá, že všechno byl jen sen. Sen o zlatých klasech mého dětství. Jen když je v kalendáři sv. Markéty, podívám se na oblohu a ona mi připomene, jak krásně modré byly chrpy mezi obilím, jak jsme dělali panenky z vlčích máků a svazovali jim sukničky stéblem trávy…
