České preklady vychádzali z rôznych predlôh, nie vždy sanskrtských, preto sa niektoré príbehy môžu výrazne líšiť. Preklad Františka Jílka zo sanskrtu vydaný pod názvom Paňčatantram - Patero naučných oddílů obsahuje stručné pojednanie o pôvode zbierky, ešte stručnejšiu históriu prekladov a textovokritických vydaní, obsah a nasleduje samotný preklad príbehov, ktoré sú zhrnuté do piatich oddielov podľa tematických okruhov. Každý oddiel obsahuje okrem hlavnej línie množstvo príbehov, ktoré zdanlivo s dejom nesúvisia, ale predsa ho formou rozhovorov dopĺňajú a poučujú čitateľa, ako treba konať, aby konal mravne dobre.
Záver Jílkovho vydania je zaujímavý najmä z filologického hľadiska - pridal ukážky českých a slovenského prekladu, aby čitateľ mohol porovnať, ako sa jeden príbeh dá rozviesť, skrátiť, prípadne posunúť do inej roviny, ak prekladatelia vychádzajú z rôznych predlôh a z viacerých jazykov. Jílkov preklad (vydanie knihy 1968) vychádzajúci z rekonštruovaného archetypu:
Uskřípnutá opice
V jedné zemi je město. V jeho blízkosti začal jeden obchodník stavět chrám. Tu šli o polednách
stavitel a řemeslníci do města k jídlu. Přitom nechal jeden z tesařů trám ardžunového dřeva ležet; jeho polovice držel od sebe klín z dřeva khadirového, který tam byl zaražen palicí. Náhodou přišlo velké stádo opic, ktoré se zdržovaly v lese, a ty skákaly rozpustile sem a tam po vrcholcích stromů, po výstupcích zdí a po hromadách dříví. Jedna z opic, které byla předem souzena brzká smrt, posadila se ve své vrozené bujnosti na trám, a to tak, že její varlata visela dolů do rozštěpu, a se slovy: "Kdo vrazil klín, kam žádný nepatří?" uchopila klín oběma rukama a pokoušela se ho vytáhnout. Co nastalo, když klín vylezl, to víš, a nepotřebuji ti to vyprávět.
(Príbeh rozpráva jeden šakal inému, obaja boli ministrami-radcami leva, jeden z nich vyzvedal, prečo sa lev zastavil akonáhle začul bučanie býka, ktoré nikdy predtým nepočul. Šakal povedal svojmu druhovi: "Co je nám po tom? Přece se říká:
Kdo se chce zabývat s věcmi, které se ho netýkají,
ten leží zabit, jako opice, která vytáhla klín z trámu." Nasleduje uvedený príbeh)
Prvý český preklad Mikuláša Konáča z roku 1528 podľa latinského prekladu Jána z Capuy (ten vychádzal z hebrejského vydania, to vydanie z arabského prekladu, arabský preklad z perzského a perzský zo sanskrtu):
Byl jeden vopice, kterýž jednoho viděl tesaře rozštěpovati dřevo na jedné rovině. A když na dřevo všel, rozštípil ho aspoň na jeden loket, klín po klínu tepa. I vida to vopice, nadál se, že tak dělati bude, jako tesař dělal. A když tesař odtud odšél pro potřeby své, pospiešil jest vopice k dřevu. A všed na ně, položil svój zadek k rozštípenině a tvář obrátil k klínóm.
A když obě varlata vloženy byly do rozštípeniny, počal jest též dělati jako tesař, klín klínem vyrážeje. A když tak dělal, poslední klin vyraziv, pro krátkost zadku stiskla se jeho varlátka v rozštípenině i zdávil se.
A když tak křičel vopice pro přílišnú bolest, přišel tesař i upral ho, takže pro svú neumělost vzal bití i stlačení bolest.
Preklad Františka Klácela (1846, 1850) podľa nemeckého prekladu vychádzajúceho z arabčiny, zároveň aj preklad Eduarda Valečku (1893), vychádzajúceho z rovnakej predlohy, aj z Klácelovej práce doplnenej podľa ďalšieho českého prekladu:
Opice a tesař
Jistý opičák, vida tesaře, an sedě na kládě jako na koni, rozštipoval ji dvojím klínem, divil se tomu, a sotvaže tesař za jinou prací odešel, přikradl se ke kládě a dal se do práce, která nepřináležela jemu. Sedna totiž na kládu, vytahoval přední klín, na zadní se opíraje, i opřev se vyviklal tento klín a kláda přivřela jej na místě nejcitlivějším, takže padl do mdloby. Přijda tesař a vida opici v bídném stavu, nelitoval ji, ale notný ji dav výprask, propustil ji zmalomocněnou a zahanbenou, řka:
Každá opice chce mistrem býti,
protože jak člověk ruce má.
Nestačí však lidská podoba,
potřebí též mozek lidský míti. Slovenský preklad Ladislava Drozdíka (1958) podľa arabského textu z roku 1339:
O opičiakovi a tesárovi
Jeden opičiak videl istého tesára štiepať brvno pomocou dvoch klinov, pričom na ňom sedel ako na koni a za každým, keď vrazil jeden klin, vytiahol druhý a podal ho dopredu. Potom tesár vstal, aby vykonal svoju potrebu.
Vtedy sa opičiak zamiešal do toho, čo nepatrilo k jeho remeslu a čo sa ho netýkalo. Sadol si obkročmo na brvno, obrátil sa chrbtom k rozštepu a tvárou ku klinu, pričom mu vajíčka vkĺzli do rozštepu. I uchopil klin, aby ho vytrhol. Keď ho vytiahol, zovrelo mu brvno vajíčka a rozmliaždilo ich, až stratil vedomie. V takomto stave ho našiel tesár. Bitka a výprask, ktorého sa mu ušlo od tesára, bol však ešte horší.
Preklad Václava Petrů (1876) na základe nemeckého prekladu sanskrtského textu. Petrů si nepočínal veľmi filologicky, keďže len skrátil nemecký preklad a vydal ho v češtine:
Příliš horlivá opice
V háji nedaleko města stavěl bohatý kupec chrám. Řemeslníci a stavitel chodili každodenně o polednách do města k obědu. Jednoho času přišel na staveniště zástup opic nedaleko bydlících, aby se zde proháňely. Stalo se, že tu byl kmen od řemeslníka napolo klínem rozštípený. Opice běhaly, hrajíce si, jako o závod po všech předmětech. Jedna z nich, již blízká smrt osudem byla ustanovena, přiběhla k rozštěpenému kmeni a zvolala: "Tento klín na nepravém místě jest vražen!"
I počala klín vytahovati, při čemž její ruce v štěrbině uvázly, takže byla od navrátivších se řemeslníků chycena a zabita.
Preklad Emanuela Kovářa (1887) z indickej verzie zvanej Hitópadéša (= prospešné poučenie). Jeho preklad je prvým českým prekladom priamo z indického jazyka:
O lehkomyslné opici
Bylo to v zemi magadhské, tam jakýsi Kájasthas (pisár) jménem Subhadattas, počal blíže posvátného lesa stavěti kostelík. Tesař zarazil klín mezi obě části kmenu pilou naříznutého, jež poněkud byli již rozštípeny. Večer přišlo tam hejno opic, jež se v lese zdržovaly a hrály si. Jedna, popouzena zlým osudem, chopila se oběma rukama klínu a sedla si tak, že dolejšek jí přišel do rozštěpu mezi obě dřeva. Brzy poté z vrozené lehkomyslnosti tahala klín s velikým úsilím. To se jí povedlo. Tím však byla její dolejší část téla rozdrcena, čímž zahynula.
Klácelov preklad prepracoval už spomenutý Eduard Valečka. Jeho preklad zasa prerobil Ivan Olbracht (1947), ktorý v konaní zvierat vidí odraz pomerov 30-tych a 40-tych rokov, vo svojej adaptácii bájok ironizuje fašizmus:
O opici a tesařovi
Jeden opičák viděl tesaře, jak sedí obkročmo na kládě a rozštěpuje ji dvojím klínem, a jak už se opice všemu diví, divil se tomu také. Sotva tesař poodešel za jinou prací, opičák hup na kládu! Také si na ni sedl jak na koně a začal klíny viklat a vytahovat je. Klíny vyskočily, kláda se sevřela, přiskřípla opičákovi ocas a opičák vřeštěl ukrutně. Přiběhl tesař. Když viděl, co se stalo, nelitoval ho, nýbrž ještě mu vyprášil kožich a dal mu mravné naučení:
Každá opice chce dělat znalce,
že prý na to má jak člověk palce.
Lidská ruka nestačí tu právě,
třeba také míti něco v hlavě.
Preklad Marie Voříškovej (1965) je prerozprávaním nemeckého vydania z roku 1901, ktoré vychádza z indického textu z roku 1199:
O zvědavé opici
Jistý bohatý kupec dal z vděčnosti bohům postavit v lese nedaleko města nádherný chrám. Na stavbě pracovali zedníci, tesaři, lamači kamene a jiní řemeslníci i umělci. Od rána do večera vládl na staveništi čilý ruch, vyjma několika hodin v poledne, kdy lidé odcházeli do města obědvat.
Jednou se za poledne přišlo na stavbu podívat hejno zvědavých opic. Když všechno okoukly, ohmataly a očichaly, začaly si hrát. Skákaly z trámu na trám, šplhaly po lešení nahoru i dolů a vřeštěly přitom jedna přes druhou, jak už to opice mají ve zvyku. Jenom jedna malá opička, která byla ze všech nejzvědavější, seděla sama opodál a prohlížela si podivnou věc.
Kterýsi dělník, chtěje rozpoltit kmen stromu, zaťal do dřeva ostří sekery, když vtom zvon oznámil polední přestávku. Dělník už sekyru nevytáhl, ale sebral se a šel s ostatními do města. Zvědavé opičce se ta lesklá věc tuze líbila a chtěla si ji zblízka prohlédnout; ale ať se namáhala, jak chtěla - sekyru ne a ne vytáhnout... Nakonec vstrčila do spáry obě tlapky a snažila se prsty trhlinu rozšířit. To se jí opravdu povedlo. Sekyra se uvolnila, ale zato spára sevřela opiččiny tlapky.
Křik nešťastnice přivolal její družky. Snažily se jí pomoci, ale marně. Když viděly vracející se lidi, utekly do lesa. Zvědavá opička se dostala do zajetí a z touhy po svobodě brzy uchřadla. To byl trest za to, že strkala prsty, kam neměla...
Poslednou ukážkou je preklad Jana Vladislava (1966). Vychádzal z anglického prekladu, dvoch nemeckých a Kovářovej knižky:
O opici a tesaři
Opice pozorovala v lese tesaře. Řezal z poraženého stromu prkna a pomáhal si klínem. Opici ta dřina připadala jako hra: "To bych taky dokázala, a líp! Mám přece čtyři ruce!" A sotva tesař odešel, běžela to zkusit. Popadla palici, sedla rozkročmo na rozštípnutý kmen a udeřila vší silou do klínu. Klín vyletěl. Řez se stáhl. Opice zavřeštěla. Ve spáře jí zůstal ocas a už ho nevyškubla.
Po obědě se tesař vrátil. Opice zavřeštěla podruhé. Tesař ji pádně poučoval holí i slovy: "Tu máš! Tu máš, aby sis pamatovala, že k tesařině nestačí jen ruce!" Teprve potom vzal palici a zatloukl klín zpátky.
Opice byla volná. Skokem zmizela v lese a víckrát netesařila.
Ne každý se ve všem vyzná!
Ne každý si to však přizná!
Takže ak prekladateľ vychádza z jedinej predlohy, ktorú nemá s čím porovnať a tou predlohou navyše nie je originál, nemôže zistiť, ktoré slová má zvoliť, aby sa príliš neodklonil od pôvodného zmyslu. A tak sa napríklad obedová prestávka mení na odskočenie si kvôli potrebe, a zo semenníkov sa kľudne môže stať chvost či ruky... Čitateľovi tento humorný aspekt často unikne, keďže sa rôzne preklady nevydávajú spoločne.
Ilustrácie sú drevoryty z vydania Jána z Capuy "Liber Kelilae et Dimnae", neskôr uvádzaného ako "Directorium vitae humanae, alias Parabolae antiquorum sapientum". Do svojho vydania "Pravidlo lidského života, jinak Podobenstvie starých mudrcuo, z latinské řeči v českou přeložené a obrácené. Kteréžto také Dymnovy a Kelílovy knihy slovú. A byly nájprve jazykem napsány indickým, potom perským a pak arabským, potom židovským a naposledy z židovského v latinský obráceny" z roku 1528 ich zaradil Mikuláš Konáč a pár z nich pridal aj František Jílek do svojho prekladu Paňčatantram. Najmä ľudské postavy sú znázornené stredovekým spôsobom a ani trochu nepripomínajú starých Indov.
