V tomto prípade je to aj celkom pochopiteľné. Ľudia, ktorí okupáciu prežili, alebo poznajú hrôzy vojny z rozprávania svojich najbližších, majú stále v mysli zakódované, že Nemec je nepriateľ. Takéto čiernobiele videnie sveta je však veľmi nebezpečné a malo aj svoju materiálnu stránku: po miliónoch odsunutých Nemcov totiž ostali v Čechách ich majetky, vily, domy, chalupy... Udialo sa vtedy množstvo príkoria a osobných tragédií a Josef Urban si doteraz stojí na svojom a nemieni sa nikomu ospravedlňovať za to, že sa, hoci len literárne, zastal nevinného človeka. Ťažko sa dá zistiť, koľko je skutočne pravdy na tragickom príbehu mlynára Habermanna, ktorý zmizol na konci vojny počas divokého odsunu sudetských Nemcov. Jeho telo sa nikdy nenašlo. Ak by sa však aj tento príbeh nikdy nestal, stali sa tisíce jemu podobných príbehov a drám, v ktorých obyčajní a nevinní platili za príslušnosť nejakému národu, teda práve za to čiernobiele videnie sveta. Sám autor píše v doslove:
Co mají všichni ti mrtví společného? Byli zavražděni neprávem, byli zavražděni ve jménu „čísi" moci: děti, ženy, muži i Habermann. Týž zločin v Lidicích i na „Švédských šancích." Jen viníci jsou jiní, nejsou to ani Češi, ani Němci, jsou to konkrétní lidé - zločinci.
Príbeh sa začína v malej sudetskej dedinke, kde žije mlynár August Habermann s rodinou, v roku 1938, kedy sa nad Európu začali sťahovať temné mraky. Mlynár Habermann je Nemec, úspešný človek, ktorý sa snaží byť ľudský rovnako k Nemcom a k Čechom. Do jeho života však fatálne zasiahne koniec vojny, ktorý niektorým poskytne tak dlho vytúženú príležitosť na osobnú pomstu, uspokojenie túžby po cudzom majetku a vyvŕšenie si vlastnej závisti a národnostnej nenávisti na nevinnom človeku.
Zástup se ztěžka sunul k nádraží. Kráčeli tu všichni: muži, ženy, starci i děti. Každý měl pouze dřevěný kufr nebo prostý, plně napěchovaný ranec. Nařízení povolovalo 30kg na osobu. Nádražní třída byla poničená, jak tudy před měsícem přecházela fronta. Domy kolem byly prázdné, vybité okenní tabule žalovali světu hranatými obrazci děr snad všech možných tvaru. I jejich obyvatelstvo bylo dekrety předurčeno k odsunu. Mrtvá ulice, mrtvé město a zástup těch, co ztratili všechno. „Hněte sebou, vy chátro německá," vykřikl někdo z davu čumilů postávajících v hloučcích u cesty. (...) „Jsou to všechno svině, chtěli celej svět, tak ať táhnou," vykřikla starší žena s šátkem na hlavě a hodila do davu kamenem.
Josef Urban v doslove napísal: „prožít dobrodružství, pochopit lidi, vyprávět příběh a nezapomenout." Veľmi rýchlo však pochopil, že príbeh mlynára Habermanna je len kvapka v mori reality, a tak venoval svoje dielo všetkým, ktorí boli a sú pošľapávaní ľudskou zlobou a závisťou.
Vůdce je dávno pryč, a s ním i Němci, kteří žili v tomto kraji - kolektivní vina vyžádala kolektivní trest. Zaplatila však i Herta Habermannová s dětmi a mnoho jim podobných - válka semlela všechno: hlínu i kamení, odvahu i zbabělost, zrní i plevy.
Nádherné opisy scén, ktoré vás pri čítaní priam nútia vidieť ich pred očami, sa priam ponúkajú k filmovému spracovaniu. A je paradoxom, že o film prejavili záujem práve Nemci, ktorí ho spravili s českým (česko-nemeckým) režisérom, legendárnym Jurajom Herzom (ktorý má na konte napríklad nezabudnuteľného Spalovača mrtvol). Dostal sa do kín tento rok po rovnakým názvom Habermannův mlýn podľa scenára samotného autora. Čo sa týka knihy, dostáva sa nám do rúk už jej druhé vydanie.
Článok bude uverejnený na artblogu.
