Vec Makropulos je divadelná hra Karla Čapka o troch dejstvách a premene, ktorá malá prvú premiéru už v roku 1922 v Mestskom divadle na Vinohradoch v Prahe, čo jej však vôbec neuberá na aktuálnosti. Často ju uvádzajú ako komédiu, aj keď je to skôr dráma s humornými scénami. Je to príbeh tristo rokov starej speváčky Emílie Marty, ktorý nám ukazuje, že žiť tak dlho nie je vôbec lákavé. Ako hovorí sám autor v úvode hry, chcel nám týmto príbehom povedať niečo potešujúceho a optimistického:
Jak čtenář pozná, v této knížce se líčí dlouhověkost zcela jinak, jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí. Je těžko říci, co je správnější; na obou stranách se nedostává bohužel vlastní zkušenosti. (...)Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je - co vlastně? pesimismus? Myslím že ne.
Emília, ktorá za svoj tristoročný život vystupovala pod rôznymi menami, ako Ekaterina Myškin, Elina Makropulos, Eugenia Montez, či Ellian Mac Gregor, sa narodila za vlády cisára Rudolfa II., ktorý bol posadnutý hľadaním receptu na večný život. Jej otec bol na jeho dvore alchymistom a vytvoril návod, ktorý dá tomu, kto bude podľa neho postupovať, život dlhý tristo rokov... Rudolf II. mu neveril, a tak otec vyskúšal vec Makropulos na svojej dcére.
A tak tu máme tri dejstvá plné tajomných zápletiek a takmer detektívneho príbehu (ktorý vám nejdem rozprávať, ale stojí za prečítanie), na ktorého konci stojí večná mladá žena, ktorá vyzerá na tridsať, ale po tých dlhých rokoch je tak unavená, tak veľmi unavená životom. Všetko sa opakuje, žiadna hodnota nie je trvalá, všetko pozná a všetko ju omrzelo, nechce sa jej milovať, umenie stratilo svoj lesk...Keď sa o veci Makropulos dozvedia ostatní, najskôr po nej dychtia a hádajú sa, kto má na nesmrteľnosť väčší nárok, všetci sú zaslepení predstavou večného života:
VÍTEK: Dejme všem tři sta let života! Bude to největší událost od stvoření člověka; bude to osvobození, bude to nové a definitivní stvoření člověka! Bože co se dá z člověka udělat za tři sta let! Padesát let být dítětem a žákem; padesát let poznávat svět a vidět vše, co je; sto let užitečně pracovat pro všechny; a pak sto let, když vše jsme poznali, žít v moudrosti, vládnout, učit a dávat příklad! Oh jak cenný by byl lidský život, kdyby trval tři sta let! Nebylo by válek. Nebylo by té ohavné sháňky. Nebylo by strachu a sobectví. Vědoucí a důstojný byl by každý člověk, (spíná ruce) svrchovaný, dokonalý by byl, pravý syn a ne už potrat boží. Dejte lidem život! Dejte jim plný lidský život!
KOLENATÝ: Inu to je moc krásné. Moc krásné, ale -
GREGOR: Děkuju pěkně. Tři sta let být oficiálem nebo plést punčochy!
VÍTEK: Ale -
GREGOR: Nebo být svrchovaný a vševědoucí, a přitom - Člověče, většina užitečných lidských povolání je možna jen z nevědomosti!
KOLENATÝ: Nechte si sloužit, Vítku; právnicky a hospodářsky je to absurdní. Náš společenský systém je prostě založen na krátkověkosti. Vemte si například... smlouvy, penze, pojistky, platy, dědické právo a já nevím co všechno. A manželství - holenku, nikdo se nebude ženit na tři sta let. Nikdo neudělá smlouvu na tři sta let. Člověče, vy jste anarchista! Vy chcete rozvrátit celý společenský řád!
HAUK: A... račte dovolit; pak by se po třech stech letech každý mohl omladit znova...
KOLENATÝ: - a žil by fakticky věčně. To prostě nejde.
VÍTEK: Prosím to by se mohlo zakázat! Po třech stech letech by už každý musel umřít!
KOLENATÝ: Tak ho vidíte! Ze samé humanity by zakazoval lidem žít!
Nasleduje jedna veľmi krásna satirická scéna, v ktorej Čapek opäť dokázal, akým majstrom poznania ľudskej duše bol, kedy sa ľudia začnú hádať, že predlžovať život by sa nemal všetkým, ale len tým silným, géniom, najschopnejším (nepripomína vám to niečo?):
VÍTEK: To právě říkám! Musíme prodloužit život všech!
PRUS: Ne. Jenom život silných. Život nejschopnějších. Pro obyčejnou lidskou chamraď je i ten jepičí život příliš dobrý.
VÍTEK: Oho, dovolte!
PRUS: Prosím já se nechci hádat. Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk je věčný i bez vaší pomoci; malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši. Jen velikost umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí. Snad je v našich rukou ji udržet. Můžeme založit aristokracii dlouhověkosti.
VÍTEK: Aristokracii! Slyšíte to? Privilej na život!
PRUS: Tak jest. Jen ti nejlepší jsou důležiti pro život. Jen vůdčí, plemenní, výkonní muži. Nemluvím vůbec o ženách. Ale je na světě deset nebo dvacet nebo tisíc mužů, kteří jsou
nenahraditelni. Můžeme je udržet. Můžeme je přivést k nadlidskému rozumu a nadpřirozené moci. Můžeme vypěstit deset nebo sto nebo tisíc nadlidských vládců a tvůrců.
VÍTEK: Chov magnátů života!
PRUS: Tak jest. Výběr těch, kteří mají právo na neomezený život.
KOLENATÝ: A prosím vás, kdo by ty vyvolené jmenoval? Vlády?
Plebiscit? Švédská akademie?
Keď im však Emília svoj príbeh vyrozpráva a ponúkne tajomný návod, odrazu ho nikto nechce, pretože človek má pre čo žiť len vtedy, ak vie, že ten život raz skončí; pretože, jej slovami:
Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy... blázni!
A ešte zopár citátov na záver:
Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!
Ano, zázrak. Ale každý zázrak se musí vysvětlit. Jinak je - jinak je nesnesitelný.
EMILIA: Já to snad vím, ne? A jak se jmenoval ten veliký, ten od neštovic?
VÍTEK: Který prosím?
EMILIA: Ten, co mu usekli hlavu.
VÍTEK: Danton?
EMILIA: Zrovna ten. Ten byl ještě horší.
PRUS: Proč?
EMILIA: Oh, nadobro zkažené zuby. Degutantní člověk.
VÍTEK (rozčilen): Prosím takhle se nesmí mluvit! To není historické! Danton... Danton neměl zkažené zuby. To nemůžete dokázat! A kdyby, tak na tom docela nic nezáleží. Docela nic!
EMILIA: Jakpak by nezáleželo? Vždyť je to degutantní.
VÍTEK: Ne, prosím to nepřipustím! Danton - prosím za odpuštění, ale takhle se nesmí mluvit! Pak by nezbylo nic velkého v dějinách!
EMILIA: Nebylo nic velkého.
VÍTEK: Cože?
EMILIA: Jakživo nebylo nic velkého. Já to znám.
EMILIA: Byla jsem, Maxi, byla; ale tehdy mi bylo teprve dvě stě devadesát let. A já jsem taky byla Jekatěrina Myškina a Elsa Müller a všecko možné. Mezi vámi nemůže člověk zůstat naživu tři sta let.
KOLENATÝ: Zejména zpěvačka ne.
Vec Makropulos si môžete stiahnuť tu.
