Oxford v roku 2048. Historici na Oxfordskej univerzite pravidelne cestujú do minulosti v rámci terénneho výskumu. Blížia sa Vianoce a stredovek bol doteraz pre cestovanie v čase uzatvorený, aj preto, že má najvyššie hodnotenie nebezpečnosti, desiatku. Ale zástupca dekana počas dekanovej neprítomnosti cez vianočné sviatky otvoril stredovek pre cestovanie v čase a dal štrnástemu storočiu šestku. A chce tam poslať jednu z najlepších študentiek histórie, Kivrin, ktorá sa na túto cestu dlho pripravovala. Ono cestovanie v čase v podaní Connie Willisovej nie je len tak. Ktokoľvek na univerzite, kto chcel do minulosti, musel sa na to dôkladne pripraviť. A to je jedna z vecí, ktorými je táto kniha tak výnimočná. Je to veľmi zaujímavá a napínavá štúdia stredovekého života.
Kivrin sa pred cestou musela naučiť nielen dohovoriť sa stredovekou angličtinou, ale aj cirkevnou latinčinou, normandskou francúzštinou a staronemčinou. Naučila sa latinské omše a vyšívať. Vymyslela si identitu a odôvodnenie pre to, ako sa mohla sama ocitnúť na ceste medzi Oxfordom a Bathom. Musela získať praktické skúsenosti s poľnohospodárstvom - podojiť kravu, zbierať vajcia, pestovať zeleninu. Musela mať dlhé vlasy, naučiť sa priasť s vretenom - nie na kolovrátku, ten v štrnástom storočí ešte neexistoval. A ako liečiť otvorené rany a pripraviť detskú mŕtvolku na pohreb. Okrem chcemického posilovača pamäte a syntaxe má v zápästí voperovaný záznamík, ktorý vyzerá ako kostička a to, čo bude okolo seba vidieť, môže zaznamenávať pomocou spojenia rúk a hovorenia, čo bude vyzerať akoby sa modlila.
"Pane Dunworthy, nazývám své nahrávky Knihou posledního soudu, protože se má jednat o záznam života ve středověku, kterým se nakonec sčítaní Viléma Dobyvatele stalo, i když je původně zamýšlel jako prostředek, jenž mu měl zajistit, že dostane každou libru zlata a všechny daně, které mu jeho nájemci dluží.
Nazývám je Knihou posledního soudu také proto, že byste tento název určitě vybral vy, neboť jste tak moc přesvědčený, že se mi přihodí něco strašného. Dívám se teď na vás, jak v pozorovatelně doktorce Ahrensové vykládáte o všech děsivých nebezpečích čtrnáctého století. Nemusíte se trápit. Už mě varovala před shozovou nemocí a každou jednotlivou středověkou chorobou v hrůzných detailech, i když bych proti všem z nich měla být imunní. A varovala mě před rozmachem znásilňování ve čtrnáctém století. A když jsem jí říkala, že se mi nic nestane, také mě neposlouchala. Nic se mi nestane, pane Dunworthy." (přepis Knihy posledního soudu 000008-000242)
Kivrin sa má dostať do roku 1320, okolo Vianoc, do dedinky blízko Oxfordu. V tej dobe mor v Anglicku ešte nebol, ale prechod sieťou je pripravený narýchlo, previerky parametrov neboli a tesne po prechode skolabuje hlavný technik siete ešte predtým, ako stihne určiť Kivrininu polohu, a tak nikto nevie, kam sa vlastne dostala. Z kolapsu hlavného technika je nakoniec indexový prípad novej vírusovej epidémie, ktorá uzavrie Oxford do karantény a profesor Dunworthy sa pomedzi neustále sa zvyšujúce počty nakazených a vypadávajúce telefónne linky márne snaží zistiť, čo sa s jeho študentkou stalo, a ako ju odtiaľ naspäť.
"Obtočil si vlastní šálu kolem krku a vydal se deštěm do nemocnice. V ulicích bylo je pár lidí a ti si od sebe snažili vzájemně držet odstup. Jedna žena, aby se vyhnula setkání s Dunworthym, ustoupila z chodníku. Kdyby zvonkohra v jednom kuse nevyhrávala "Stalo se za půlnoci jasné", nikoho by ani nenapadlo, že je Štědrý den. Nikdo nenosil dárky ani cesmínu, nikdo netahal žádné balíčky. Bylo to, jako by karanténa všem docela vyhnala z hlavy myšlenky na Vánoce."
Profesor Dunworthy nikdy neveril, že by fakulta histórie prehodnotila hodnotenie štrnásteho storočia, toho storočia, ktoré malo nielen čiernu smrť a choleru, ale aj storočnú vojnu. Stalo sa, a ľudská chyba a zhoda okolností poslala jeho študentku omylom do roku 1348, do roku, kedy v Anlicku začala zúriť čierna smrť. A tá sa do okolia Oxfordu dostala práve okolo Vianoc. A Kivrin si je aj napriek svojej príprave istá, že chyby robí neustále. Jej ruky, jej šaty (hoci ušité ručne), pravdepodobne aj konštrukcie jej viet sú nepatričné, a to všetko sa skladá a ona vyzerá cudzo, podivne a podozrivo. V dobe, kedy ľudia hľadali akéhokoľvek vinníka za pohromu, ktorá vyhladila tretinu až polovicu Európy.
"Před jedním indickým obchodem s potravinami stáli tři demonstranti s cedulemi a před Brasenosem šest dalších s velkým transparentem, který drželi natažený mezi sebou a na němž stálo: CESTOVÁNÍ V ČASE JE HAZARD SE ZDRAVÍM. V mladé ženě na konci poznal zdravotnici ze sanitky. Topný systém, Evropská unie a cestování v čase. při pandemii to byl americký program na vývoj bakteriologických zbraní a klimatizace. Ve středověku za tehdejší epidemie obviňovali Židy a komety. Jestli vyjde najevo skutečnost, že má virus původ v Jižní Karolíně, bude určitě viněna konfederace nebo KFC."
Connie Willisová dostala za toto dielo dve najvyššie ocenenia v rámci žánru, Huga aj Nebulu. A nie je to len smutná dráma, je to miestami aj skutočne vtipný príbeh (a áno, ľudí ako pani Gaddsonová je okolo nás dosť). Našlo sa však aj dosť čitateľov, ktorí knihe vyčítajú najmä prílišnú rozťahanosť - ako sa profesor Dunworthy nemôže s nikým spojiť, linky vypadávajú, skúša telefonovať ďalšiemu technikovi, nedovolá sa, skúša o dve hodiny, nedovolá sa, ak sa aj dovolá, nikto nedvíha a plynú hodiny a dni a stále nikto nevie, čo sa s Kivrin stalo, polovica ľudí je v nemocnici s nákazou, cez karanténu sa nedá nikde dostať, zohnať podpis na povolenie je skutočné umenie, počas celej knihy sa každý snaží nájsť dekana fakulty, ktorý na sviatky zmizol nevedno kam... Ale podľa mňa práve v tomto ukázala svoje majstrovstvo vystihnúť každodenný život v jeho úplnej reálnosti, s nefungujúcou technikou, omylmi, drobnými chybičkami, z ktorých sa v kazajke byrokracie stáva to, čo ovplyvní naše životy. To, čo sa deje, neovplyvňujú až tak často dôležité rozhodnutia, ale skôr náhody a zdanlivo nedôležité maličkosti. A presne o to tu ide.
"Celou cestu do nemocnice nikoho nepotkali. Před oddělením urgentního přijmu stála jakási žena v plášti do deště a v rukou držela protestní ceduli s nápisem "Zabraňte šíření nemocí z cizích zemí." Muž s předpisovou rouškou na obličeji jim otevřel dveře a podal Dunworthymu silně promáčený leták. Dunworthy se u recepčního pultu na přijmu zeptal po Mary a pak se podíval na leták. Tučným písmem na něm stálo: "BOJUJTE PROTI CHŘIPCE. HLASUJTE PRO ODTRŽENÍ OD EU." Pod tím byl odstavec textu: "Proč budete o těchto Vánocích odděleni od svých milovaných? Proč jste nuceni zůstat v Oxfordu? Proč jste vystaveni nebezpečí nákazy a smrti? Protože Evropská unie umožňuje nakaženým cizincům přístup do Anglie a Anglie k tomu nemá možnost nic říct. Indický přistěhovalec přenášející smrtelný virus -" Dunworthy zbytek nedočetl."
Okrem toho, že Connie Willisovej sa v tejto knihe podarilo spojiť cestovanie v čase so stredovekou históriou (a tým tak trochu prekračuje hranice svojho žánru), podarilo sa jej najmä napísať príbeh o ľuďoch a o tom, ako reagujú v krízovej situácii. V zlom aj dobrom. Toto je jeden z dôvodov, prečo sú majstrovské sci-fi diela často lepšie než knihy iných žánrov. Využívajú predstavivosť svojich tvorcov na to, aby nám dokonale a do všetkých dôsledkov ukázali, akí sme to vlastne ľudia.
"Možná tohle je špatně s naší dobou, pane Dunworthy, založili ji lidé jako Maisry a biskupův vyslanec a sir Bloet. A všichni ti, kdo zůstali a snažili se pomáhat, jako Roche, se nakazili morem a zemřeli." (přepis Knihy posledního soudu 077076-078924)
---
Connie Willisová - Kniha posledního soudu, vydal Triton v roku 2012 v preklade Lenky Adamcovej
Originál: Doomsday Book, 1992
Free online Domesday Book: http://domesdaymap.co.uk/place/TQ6860/birling/
