Vlna sa vždy pohybuje smerom od pólu k rovníku a zanecháva za sebou len mŕtvu pustinu. Vždy po určitej vzdialenosti zanikne, ale jedného dňa si Robert Skljarov, pozorovateľ, všimne vznik nového typu Vlny. Blíži sa od severu aj od juhu smerom k rovníku a zdá sa, že tentoraz sa nezastaví. Rada planéty vydá rozkaz, aby sa všetci obyvatelia zhromaždili v Metropoli, jedinom meste na planéte. Je tam však len loď Tariel II , ktorá doviezla prístroje a vybavenie pre vedcov a nemá na palube dostatok miesta pre všetkých, ktorí na Dúhe žijú.
„Pořád pospícháme," zamumlal Patrick. „Pořád nás něco nebo někdo dohání. Rychleji, ještě rychleji... A nešlo by to ještě rychleji? A my odpovídáme: šlo. Prosím! Není čas se ohlédnout. Není čas se zamyslet. Není čas zvážit, proč zrovna takhle a ne jinak a stojí-li to vůbec za to. A pak se objeví Vlna. A zase pospícháme."
Je to príbeh o ľudskej zodpovednosti a o vzťahu k nášmu okoliu; o vzťahu ľudskosti a vedy; o tom, čo si môžme a nemôžme dovoliť; o tom, či môžme stavať poznanie nad emócie. Dúhu si ľudstvo zvolilo za planétu fyzikov, určenú len na pokusy, a tak tu máme dve skupiny fyzikov: jedni robia pokusy a tí druhí sledujú Vlnu (samé osebe satira na vedecké kruhy). To je všetko krásne, ale nikoho samozrejme nezaujíma, že po tejto Vlne nového typu, ktorú vyvolali svojimi pokusmi, ostane len mŕtva planéta. Obetovanie jednej planéty sa im zdá prijateľnou cenou za nové objavy, ktoré pomôžu ľudstvu.
Všichni víme, co je to Duha. Duha je planeta osídlená vědou a určená k provádění fyzikálních pokusů. Na výsledky těchto pokusů čeká veškeré lidstvo. Každý, kdo na Duhu přijde a žije tu, ví, kam přišel a kde žije. (...) Všichni jsme vojáky vědy. (...) Ale existuje objektivní zákon, který hýbá lidskou společností. Ten není závislý na našich emocích. A tento zákon říká: lidstvo musí poznávat. To je pro nás nejdůležitější - boj vědění proti nevědění.
Okrem toho je to však aj tak trochu psychická sonda do ľudskej mysle v momente katastrofy, v momente, kedy človek zistí, že jeho život je stratený. Jediná loď, ktorá môže niekoho zachrániť, je totiž Tariel II, ktorá má len málo miesta a môže teda vziať len hŕstku.
Touha po životě je nesmírná. U mladého proto, že tak málo prožil, u starého zase proto, že mu již tak málo života zbývá.
Nikto na seba nechce vziať bremeno rozhodnutia, ktoré by znamenalo rozhodnutie o tom, že niekto prežije a iný nie; a tak keď za nich rozhodne kapitán Tarielu II, všetci si až citeľne oddýchnu, že sa zbavili zodpovednosti a môžu s ľahkosťou povedať: oni rozhodli, nemohol som nič robiť...nepripomína vám to niečo?
A je třeba se rozhodnout. Rozhodovat se - to je strašně těžké! Musíš si vybrat a nahlas, na plná ústa říci, co sis vybral. Tím na sebe bereš obrovskou odpovědnost, nebývale těžkou odpovědnost před sebou samým, aby ses po zbývající tři hodiny života mohl cítit člověkem...
Pořád se zdokonalujeme, jsme lepší, chytřejší, hodnější, a přitom je člověku přece jenom hrozně příjemné, když za něho rozhodne někdo jiný.
Tento román patrí do začiatkov spisovateľskej spolupráce bratov Strugackých, je trošku poznačený idealizmom (keď na konci obyvatelia Dúhy prijmú rozhodnutie kapitána Tarielu II bez reptania a snažia sa len zachrániť vedecké spisy namiesto seba, dnes by sme to označili za mierne naivný altruizmus) a nedosahuje brilantnosť ich vrcholného diela Piknik pri ceste (Stalker); napriek tomu je to nadčasový príbeh ich nenapodobiteľnej predstavivosti a právom sa zaraďuje medzi sci-fi klasiku.
Článok bol uverejnený na artblogu.
