Politicky doslova slepý Alan, inak expert na výbušniny (už ako chlapec si začal privyrábať v továrni, kde sa pracovalo s nitroglycerínom), sa nikdy neplietol do cudzích záležitostí, pokiaľ to nebolo nutné, a ono to väčšinou nutné nebolo. Alanov otec bol socialista a vydal sa do Ruska zvrhnúť cára, ale „z dopisů pravidelně docházejících ze Sankt Petěrburgu (který byl vzápětí přejmenován na Petrohrad) Alanova matka s rostoucím překvapením zjišťovala, že Alanův otec začíná kolísat ve svém přesvědčení o blahodárnosti socialismu". A okrem toho sa hodlal pustiť do boja s tým šaškom, ktorý teraz prevzal moc, nejakým Leninom. „Pro Alanova otce to celé navíc mělo osobní rozměr, protože den poté, co zakoupil dvanáct čtverečních metrů, na kterých hodlal pěstovat švédské jahody, Lenin zakázal veškeré soukromé vlastnictví půdy. „Ten pozemek mě stál jenom čtyři ruble, ale moje jahodiště nikdo beztrestně zestátňovat nebude," napsal Alanův otec v úplně posledním dopise rodině." Alanovo detstvo bolo teda z politického hľadiska celkom búrlivé. Na jednej strane patril k robotníckej triede, veď pracoval v továrni, ale jeho otec stihol zároveň zastávať väčšinu politických názorov. „Začal nalevo, pokračoval tím, že vzdával hold caru Mikuláši II., a svou existenci zakončil sporem o půdu s Vladimírem Iljičem Leninem". A tak sa Alan rozhodol, že politika je nanič a jednoducho si ju nebude všímať a jeho životnou filozofiou sa stalo motto „Je tak, jak je, a bude tak, jak bude."
A s touto svojou životnou filozofiou, nezlomnou optimistickou naivitou, postojom, že netreba byť nevrlý, pokiaľ nevrlí byť nemusíme, rozhodnutím nikdy sa nepretvarovať a s dokonalou nevšímavosťou k čomukoľvek politickému sa akosi zaplietol do väčšiny dôležitých udalostí dvadsiateho storočia. Začal španielskou občianskou vojnou, kde náhodou zachránil život generalissimovi Francovi, druhú svetovú vojnu prežil v Spojených štátoch na základni Los Alamos, kde pri servírovaní kávy poradil Oppenheimerovi ako na atómovú bombu, v rýchlosti a opilosti sa skamarátil s Trumanom, ktorý ho poslal s Čankajškovou ženou do Číny vyhadzovať mosty, aby „ten šašek" Mao Ce-tung so svojimi komunistami náhodou nevyhral občiansku vojnu, prešiel peši Himaláje a po ceste stretol troch iránskych komunistov, vďaka ktorým sa ocitol v cele tajnej polície v Teheráne a podarilo sa mu zabrániť atentátu na Churchilla...
„... Alan oba bratry přerušil s tím, že už viděl kus světa, a pokud se něco naučil, pak to, že vůbec největší a napohled nejabsurdnější konflikty pod sluncem pramení z teze: Ty jsi blbec. - Ne, ty jsi blbec. - Ne, blbec jsi ty. To se dá leckdy vyřešit tak, dodal Alan, že lidi spolu vymlasknou flašku kořalky* a začnou se dívat dopředu."
Pre mňa jednou z najzábavnejších pasáží je jeho plavba ruskou ponorkou s jadrovým fyzikom Popovom („načež se Alan svěřil, že během té plavby ponorkou v Baltském moři pil jako o závod s jistým naprosto mimořádně příjemným člověkem, mimochodem jedním z předních sovětských jádrových fyziků, který se jmenoval Jurij Borisovič Popov, a že si asi pustil pusu na špacír a trochu moc mluvil o podrobnostech štěpení atomového jádra" a večera so Stalinom.
Dál se Alan nedostal, protože Stalin znovu vybuchl.
„Kdo si myslíš že jsi, ty kryso zasraná?" křičel Stalin. „Myslíš si, že ty, reprezentant fašizmu, odporného amerického kapitalismu, všeho na světě, čím Stalin z celého srdce pohrdá, že ty, ty jsi přijedeš do Kremlu, do Kremlu, a budeš smlouvat se Stalinem, smlouvat se Stalinem?"
„Proč všechno říkáš dvakrát?" podivil se Alan, zatímco Stalin pokračoval:
„Sovětský svaz je připraven jít znovu do války, to si zapiš za uši! Bude válka, nevyhnutelně bude válka, dokud nezničíme americký imperialismus."
„Ale neříkej," řekl Alan.
„Pro boj a vítězství tu tvou zasranou atomovou bombu nepotřebujeme! My potřebujeme socialistické duše a srdce! Ten, kdo cítí, nemůže být nikdy poražen, nikdy poražen nebude!"
„Pokud na něj někdo nehodí atomovou bombu," podotkl Alan.
„Já kapitalismus rozdrtím, slyšíš? Rozdrtím každého kapitalistu! A začnu s tebou, ty pse, když nám s tou bombou nepomůžeš!"
(...) Alan si však už nechtěl nechat líbit žádné sprostoty. Přijel do Moskvy pomáhat, ne pro nadávky. Stalin si teď bude muset pomoct sám.
„Napadla mě jedna věc," prohodil Alan.
„Co?" zeptal se vztekle Stalin.
„Nechtěl by sis oholit ten knír?"
Tím večeře skončila, protože tlumočník omdlel.
A to ešte nie sme ani v polovici jeho života. Alan toho stihne omnoho viac, napríklad aj zapáliť Vladivostok či stretnúť Kim Ir-Sena a jeho milého synčeka („Zničehonic přerušil Alanovy myšlenky mladý pan Kim, který propukl v pláč. Položil sluchátko, vyřítil se k Alanovi a uprostřed pláče zasténal: „Strejda Stalin je mrtvý!") či pracovať ako agent CIA, a očividne sa nechystá končiť ani v deň svojich stých narodenín, a tak sledujeme napínavý detektívny (keďže sa mu náhodou podarí ukradnúť kufor plný peňazí miestnej mafii) príbeh jeho putovania krajinou, kde každý druhý názov pripomína IKEA. Jeho život je tragikomickou groteskou dvadsiateho storočia, ktorá prekypuje láskavým humorom, ale v jadre je to smutný smiech cez slzy. Veľmi, ale naozaj veľmi príjemné cimrmanovské čítanie na tieto zasnežené večery. Už sa mi naozaj dávno nestalo, že by som sa pri knihe nahlas smiala. Vrelo odporúčam.
Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Vydal Panteon v roku 2012 v preklade Zbyňka Černíka
* "abstinenti sice obecně - podle Alana - představují hrozbu světovému míru, ale hodí se, když člověk potřebuje někam odvézt."
