Je to sport stejně vzrušující jako lov na tygry nebo sázení do loterie; máte bžundu nebo štísko, neblahé dny nebo celé filmpaky nadané zvláštní milostí; nikdy nevíte předem, jak to dopadne. Mám silné podezření, že tu jde o jakási kouzla nebo zázraky, jež nezávisí jenom na nás a nejsou v naší moci.
Snad proto, že podařený snímek vzniká nějakou milostí nebo čím nadpřirozeným, může se jím jeho autor docela neostyšně chlubit. Já například nikdy neběhám po lidech a neukazuji jim, jakou báječnou knížku jsem napsal nebo jak se mi povedl tenhleten článek; ale bez nejmenších rozpaků vytáhnu z kapsy fotočku, kterou jsem udělal, a hlasitě vymáhám, aby každý potvrdil, že se náramně povedla a že takový obrázek jakživi neviděli.
Tady přestává každá skromnost a ušlechtilé sebepodceňování: tady hleď, člověče, abys pochválil mé dílo a podivoval se mému úspěchu. Pýcha fotografa nad podařeným snímkem je dost složitá: člověk s kamerou se jednak honosí svou šikovností a svým osobním výkonem; jednak se domáhá uznání pro svou komoru a přijímá je s polichocenou tváří, jako by jeho aparát byl součástí jeho osobní cti, čímž ukájí ješitnost autorskou současně s ješitností vlastnickou.
Střezte se však jiné pýchy, jež nepřísluší muži s kamerou: pýchy umělecké. Dobrý amatér je sběratel skutečností; pravý půvab jeho obrázků je nevyčerpatelná krása skutečných věcí, nakreslená světlem. Nebo kouzlo osobního kontaktu. Podoby milých lidí. Důvěrnost vzpomínek. Toto vše má hlubší cenu než dělat obrázky podobné malovaným věcem, napodobit litografie nebo lepty, vykouzlovat nálady, šerosvity a jiné malebné kejkle.
Není-li vám holá a jasná skutečnost dost krásná a milá, pak na ni raději nebrejlete svým objektivem, kterému je souzeno od Pánaboha, aby ji věrně a ostře zrcadlil (když nezapomenete zaostřit).
***
Úryvok z črty Karla Čapka z roku 1930, ktorá vyšla pod názvom Človek a kamera a nájdete ju v súbornom vydaní Od člověka k člověku II, napríklad aj tu.
