Želary tvorí súbor ôsmich poviedok, ktoré všetky spája drsný svet na samotách v zapadnutej beskydskej dedinke Želary v dobe prvej republiky a prepojené osudy postáv jednotlivých poviedok, s ktorými sa stretávame aj v druhej knihe želarského cyklu, Jozova Hanule. Samotné Želary boli podľa autorky inšpirované osadou Starý Hrozenkov. Želary sú plné tragických a smutných osudov, mrazivej nutnosti prežitia na drsných samotách, ale zároveň poetickou a nádhernou oslavou beskydskej prírody.
Jozova Hanule, ktorá uzatvára želarský cyklus, sa odohráva za obdobia druhej svetovej vojny a rozpráva príbeh mladej ambicióznej lekárky Elišky (ktorá má tiež predlohu v reálnom živote), ktorá sa musí ukryť pred nacistami a tak sa dostane do Želar, kde sa pod menom Hana vydá za prostého dedinčana. Jej prechod z veľkého mesta do bohom zabudnutej dediny, kde už päťroční chlapci vedia zaobchádzať s nožom, a kde musí žiť v drevenej chalupe bez elektriny, je pre ňu neuveriteľne ťažký a krutý; od prvého momentu jej dávajú najavo, že ona je len žena.
Můj budoucí muž, pologramotný primitiv, s nímž nemám nic společného, ale který si mně přesto odváží bůhvíkam...
„Protože já, Hanko, já jsem ze Želar. Tam patřím a tam jsem se měla vdát. Zhlédla jsem se v tom svém zazobaném mizerovi, který mě sice nikdy nezmlátil, Irenko sem, Irenko tam, na to mu seru, ženská snese pár lískanců, ale od chlapa, který za to stojí."
Práskla hlavou o stul a začala chrápat.
Odplížila jsem se v hrůzných představách. Já teda na rozdíl od ní do Želar nepatřím.
Pomaly spoznáva život na želarských samotách z tej drsnejšej stránky, kedy sa muži zabíjajú po pár pohárikoch a ženy idú hneď po pôrode pracovať na pole, ale spoznáva aj ľudí, ktorí majú v sebe napriek krutosti okolitého života krásu a túžbu po slobode, lásku ku krajine a k prírode, ktorá ich stvorila.
Nikdy bych nevěřila, že muže krajina děsit. Teď jsem to prožívala. Zsinalá skaliska prořezávala les, jímž se vinuli klikaté stezky, nesmyslně propojené a matoucí. Křižovali se takovým způsobem, že bylo možno točit se v nich donekonečna. Zdola řvala řeka, tak prudká, že je v parných létech, kdy voda klesla, bylo možno přejít po vyhřezlých kamenech. Ze všech světových stran se ozýval neutuchající svist větru. Dřevěné, nízké, osamělé chalupy splývali s okolím.
Cítila jsem se osiřelá, vydaná na milost a nemilost neexistující vsi. Mé dřívější jistoty byly rozmetány hromobitím řeky, rozplynule se ve vzduchu, nasyceném neznámými vůněmi, utonuly ve smršti barev, od narezlé pudy přes nejrůznější odstíny zeleně až k proměnlivému nebi.
Keď sa pri jednej príležitosti tajne vráti do mesta, má pocit, akoby prišla do iného sveta, a to nielen kvôli vojne; má pocit, akoby ju ten život v lone drsnej prírody prebudil a zmenil na niečo lepšie.
Byl to pro mě mimořádný zážitek. Město, v němž jsem prožila celý život, mi připomínalo past. Spatřila jsem krvavé cedule na zdech a setkala jsem se s minulostí.
Hrobové ticho večerních ulic. Osleplá okna. Protiletecké kryty. Předstupeň plánovaného pekla, na jehož bohaprázdném oltáři trůnil hákový kříž.
Jak jsem se rozhlížela, všimla jsem si, že většina z těch, co mě míjejí, si vůbec neuvědomuje (jako já kdysi), že jsou určeni k likvidaci.
A ještě něco jsem si ostře uvědomila. Že se nechci vrátit.
Vojna je však všade naokolo, bojuje sa pri Dukle, medzi ľuďmi sa začínajú šíriť správy o partizánoch v lesoch, a keď sa vojna dramaticky zahryzne do života malej dedinky a jej obyvateľov, keď prídu Rusi, keď sa s nimi chlapi opíjajú, len aby ráno zistili, že im znásilnili ich ženy, nastane masakra v samom srdci želarského sveta; sveta, na ktorý mladá doktorka, ktorá tam našla sama seba, nechce nikdy zabudnúť.
Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlídá zbytečné hroby.
Želarskými príbehmi Květy legátovej preniká jej láska k poeticky krásnemu a zároveň mrazivo krutému a drsnému životu na kopaniciach česko-slovenského beskydského pohraničia a ocenenia, ktorých sa jej príbehom dostalo, sú určite zaslúžené.
Podľa knihy Jozova Hanule natočil Ondřej Trojan v roku 2003 česko-slovensko-rakúsky film Želary, ktorý bol nominovaný na Oskara. Úlohu mladej lekárky Elišky si zahrala Aňa Geislerová.
Článok bol uverejnený na artblogu.
