Rozhodl jsem se vyrazit do naší, kdysi stověžaté matičky. Jako údajná celebrita jsem byl požádán o udílení velmi prestižních cen účastníkům celorepublikové konference o historii vystřihovánek.
Bylo horko. Bylo dusno. Bylo… v Praze. Kdo tam bydlí, nevnímá. Já, coby přespolní hošík z venkova, cítím vždy tíseň. Letná odpovídala svému jménu. Ačkoliv jsem se snažil chodit pouze ve stínu, Letenský zámeček jsem dobyl zbrocen potem, prachem z cesty a jazykem nikoliv na vestě, ale téměř na poklopci.
Kupodivu jsem kávu a hlt studeného čaje pořídil za solidních, i když pražských, sto padesát korun. Zcela podvědomě jsem se posadil na dětské hřiště (jel jsem na neutrál v otcovském režimu) a pozoroval cvrkot. Věže, lodě, několik turistů závodících v parku na elektromotorkách i čiperného důchodce, který téměř skočil od zámečku do Vltavy, jak se snažil uhnout mladíkovi na elektrokole řvoucímu: „Achtung!“
Očekávaná společnost papírových archeologů dorazila, já jakožto udělovací rekvizita předal nominovaným ceny a splnil i složitý úkol zapisovače skóre v kvízové hře, u níž jsem nechápal ani název. Člověk nemůže vědět všechno. Ovšem tihle lidé ano.
Odcházel jsem naprosto zdrcený svou absolutní neznalostí. A to ještě nebyl konec strastí. Rozhodl jsem se oželet klimatizovaný autobus a nahradil jej romantickým motorákem.
V Dejvicích bylo jen několik cestujících, tak jsem zadoufal, že bych mohl ulevit svým nohám na pohodlných sedačkách made in ČD. Vlak byl plný. Až na jednu sekci čtyř sedaček, kde odpočíval rozložitý pán. Jistě byl mírně přesahující v bocích a bývalá spojnice s jeho matkou, zvaná pupík, hleděla kolmo k zemi, avšak od sekané umaštěný obličej byl plný dobroty vojáka Švejka. Přisedl jsem.
Raději naproti. Pravda, po odpoledni na rozpálené Letné jsem zrovna nevoněl po fialkách, ale proti pánově sekané jsem byl pořád jen lehce aromatický.
Jedna taška na stolečku obsahovala pěnivý mok, druhá taška vedle na sedačce zmíněnou sekanou a do čehosi podobného chlebníku co chvíli sahal pro rohlík. Pravděpodobně byl na podobné akci jako já. Zpocený, zaprášený a velmi, velmi hladový. Já jsem se však rozhodl trpět hlady až domů. On ne. Trpělivě netrpěl ani vteřinu.
Šust, šust… ruka v sekané. Chroust, kousek rohlíku. Mlask. Srk, orosené pivko. Uáá. Krk. Opakování matka moudrosti. V Hostivici se prožral až na dno tašky. Tam přistoupil mladý, nadějný a velmi akurátní pár.
Zapomněl jsem se zmínit o zajímavém jevu. Jak jsem psal, vlak byl zaplněn. U nás byly dvě sedačky skoro volné. Ale nikdo se ani nepokusil přisednout. Nevím, co je odrazovalo. Jen o nás zavadili pohledem a šli o vagón dál.
Tenisově oděný páreček nás nejdříve také minul bez odezvy, avšak svými nejvýš pětadvaceti lety unavená slečna nakonec zaparkovala svou útlou sedínku vedle mne. Řekl bych, že volila menší zlo. Následně decentním: „Ehm! Mohl byste si dát tu tašku jinam?“ požádala dobrého pantátu o místo k sezení pro svého partnera.
Ten však vehementně odmítal omezovat mého zpoceného a velmi uleželého kolegu a přesvědčoval bílou paní tenisovou o své absolutní soběstačnosti a plné fyzické zdatnosti: „Prosím tě, do Kladna to zvládnu.“ A tak bílá údernice zůstala v našem oparu sama. Domnívám se, že přes obličej mladíka přelétlo něco, možná podobného škodolibosti. Nebo úlevě.
Sekanou oplývající spolucestující dopil pivo, utřel si pusu do rukávu trička a ulevil svému jistě napjatému žaludku. Aha, sekaná obsahovala cibuli, česnek, majoránku… hm, a tohle je možná tymián. Bleskne mi hlavou ve chvíli, kdy paní kvapně vstává a míří mimo dosah sekané zóny.
A máme zase klid.
Reproduktor zahlásí cílovou stanici, já opouštím pohodlné místečko a hladově uháním domů. Cestou si s úsměvem vybavuji Tři muže ve člunu.
„Výhody sekaného pantáty coby spolucestujícího.“
A ještě něco.
Lidé tvrdí, že láska prochází žaludkem.
Po téhle cestě jsem zjistil, že sekaná umí projít celým vagónem.
