Baví mě rodina, psaní a legrace. Tak píšu – o dětech, vztazích a životě, který se ne vždy drží scénáře. Nepíšu, abych byl spisovatel. Píšu, protože už nejde nepsat. Proto v listopadu 2025 vyšla moje první kniha "Kronika rodinného chaosu". Humorný blog do kapsy pro všechny, kteří mají rádi kapku nadhledu a styl, co se nevejde do šablon. Nepatřím do žádné literární škatulky, protože já sám jsem škatulka jménem Jiří MAY. Zoznam autorových rubrík: Kronika rodinného chaosu, Satira, Názor
Venku je takové vedro, že i komáři stávkují. Schoval jsem se pod strom s foťákem a zjistil, že obyčejná větvička funguje lépe než vládní koalice nebo korporátní porada.
Krize středního věku prý u mužů vyžaduje milenku nebo drahé auto. Já na to šel ekonomicky a otestoval své ego i ješitnost s 25 kily na zádech v kopřivovém poli.
Když je vedro takové, že i tátové pijí místo piva šťávu z melounu, hrozí kolaps civilizace.
Cesta domů měla být obyčejná. Jenže naproti mně seděl hladový pán, voněla sekaná a vedle krásná slečna. Některé vůně se nezapomínají.
Myslel jsem si, že nám doma mizí lžičky. Pak jsem otevřel pokoj puberťáků a pochopil, že příborům nehrozí myčka, ale vyhynutí.
Na pískovišti se nehraje jen o bábovičky. Stačí bonbon a zrodí se moc, manipulace i první lekce dospělosti. A rodič na lavičce neví, kdy zasáhnout.
Jedno slovo v lékařské zprávě dokáže položit rodiče. „Retardace“ není rozsudek, ale v hlavě zní jinak. O jazyku, strachu a naději mezi řádky.
Ženy prý nehledají muže, ale důvod, proč ho chtít. A co když muž po čtyřicítce nehledá roli, jen místo, kde může být chtěný jako člověk?
Když si táta hraje, je to prý problém. Kamarád místo autority, puberťák místo vzoru. Opravdu dětem škodí otec, který se nebojí být trochu trapný?
Drahé jídlo, puberta a mizející peníze mě donutily zavést domácí kapitalismus. Děti doma za stravu neplatí penězi, ale prací. A nejmladší? Ta už úspěšně uplácí.
Dluh vůči rodičům se neplatí penězi. Splácí se životem, rozhodnutími a dětmi. Příběh o tom, kdy to člověku dojde – a proč někdy až pozdě.
Na hřišti zuří válka o skluzavku. Moje pětiletá dcera se chce přidat, ale bez zbraně nemá šanci. Stačí jedna SMS a velení se rychle mění.
Nedělní klid, televize a pocit, že se nic nemůže stát. Pak přijde pětiletá režisérka s ovladačem vlastní výroby a otec zjišťuje, že program se mění bez varování.
Jedna dětská věta, jeden táta v panice a internet plný těhotných panenek. O dětské logice, rodičovských obavách a YouTube bez filtru.
Vyrazil jsem s dětmi k vodě a netušil, že stojíme na nudapláži. Jeden cvak foťákem spustil bouři. Táta tam kdysi maloval a nikomu to nevadilo.
Les je hřiště a lidé smečka. Jedno setkání mi ukáže, že strach dokáže kousat víc než zuby.
Dcera si ukopla ve školce palec. Za nic na světě si na něj nenechala sáhnout. Jak ji ošetřit, aniž bych princezně musel přivazovat nohu ke stolu?
Čtrnáctiletý syn si holí břicho, zvedá činky a věří TikToku. Táta věří kloubům, rozumu a rodinným expertům. Souboj generací může začít.
Sociální sítě k něčemu jsou! A nejvíc naučná videa. Vyřešily můj spor s manželkou a ukázaly, jak jsem neschopný v oblasti ručníkové hygieny.
Kdyby politika byla věda, možná bychom se konečně dočkali funkčního systému. A co kdyby věda konečně zasáhla? Představte si, že každý politik musí projít povinnými psychotesty. Byl by tu ráj.
