Jiří May
Můj malý chlapeček odchází do lesa. Internát volá do zbraně. Čtyřletá soft-vojna začíná
Syn vyráží na internát. Lesnická akademie volá, soft-vojna začíná a já doma trénuju pouštění z hnízda. Fořt roste, táta měkne.
Baví mě rodina, psaní a legrace. Tak píšu – o dětech, vztazích a životě, který se ne vždy drží scénáře. Nepíšu, abych byl spisovatel. Píšu, protože už nejde nepsat. Proto v listopadu 2025 vyšla moje první kniha "Kronika rodinného chaosu". Humorný blog do kapsy pro všechny, kteří mají rádi kapku nadhledu a styl, co se nevejde do šablon. Nepatřím do žádné literární škatulky, protože já sám jsem škatulka jménem Jiří MAY. Zoznam autorových rubrík: Kronika rodinného chaosu, Satira, Názor

Syn vyráží na internát. Lesnická akademie volá, soft-vojna začíná a já doma trénuju pouštění z hnízda. Fořt roste, táta měkne.

Když se objevil červený flek velikosti mužské dlaně, usoudil jsem, že za všechno může slunce. Namazal jsem ho a přestal řešit. To byla chyba.

Jeden starý strom to na hrázi neustál a zahučel do rybníka. V lidském světě katastrofa, v přírodě jen geniální změna projektu a otevření luxusního podvodního hotelu.

Když je vedro takové, že i tátové pijí místo piva šťávu z melounu, hrozí kolaps civilizace. Nebo připálené pozadí.

Syn chtěl hledat poklady. Dcera se chtěla vozit. Vítr měl vlastní plán. A já pochopil, že největším nepřítelem námořníků nebývá bouře, ale rodina.

Jednoho večera mi u dveří zazvonil uprchlý AI agent. Vypnul jsem Wi-Fi, manželka uvařila čaj a děti ho během hodiny naučily o lidech víc než celý internet.

Ranní logistický očistec mě na chvíli uvěznil ve stínu stromu. Místo spěchu na autobus jsem sledoval ranní směnu pavouků a zjistil, v čem tkví největší luxus dnešní doby.

Někdy stačí obyčejný posed, plastová krabice se zbytky od svačiny a jedna zvídavá dcera. Nejlepší piknik totiž nevzniká podle plánu, ale úplnou náhodou.

Místní chrostíci staví byty bez povolení, řasy dělají účetnictví a nikdo si nestěžuje na vládu.

Do lesa jsme šli za borůvkami. Domů jsme se vraceli se skoro suchými kalhotkami, několika omluvami kolemjdoucím a novou metodou jejich sušení.

Venku je takové vedro, že i komáři stávkují. Schoval jsem se pod strom s foťákem a zjistil, že obyčejná větvička funguje lépe než vládní koalice nebo korporátní porada.

Krize středního věku prý u mužů vyžaduje milenku nebo drahé auto. Já na to šel ekonomicky a otestoval své ego i ješitnost s 25 kily na zádech v kopřivovém poli.

Když je vedro takové, že i tátové pijí místo piva šťávu z melounu, hrozí kolaps civilizace.

Cesta domů měla být obyčejná. Jenže naproti mně seděl hladový pán, voněla sekaná a vedle krásná slečna. Některé vůně se nezapomínají.

Myslel jsem si, že nám doma mizí lžičky. Pak jsem otevřel pokoj puberťáků a pochopil, že příborům nehrozí myčka, ale vyhynutí.

Na pískovišti se nehraje jen o bábovičky. Stačí bonbon a zrodí se moc, manipulace i první lekce dospělosti. A rodič na lavičce neví, kdy zasáhnout.

Jedno slovo v lékařské zprávě dokáže položit rodiče. „Retardace“ není rozsudek, ale v hlavě zní jinak. O jazyku, strachu a naději mezi řádky.

Ženy prý nehledají muže, ale důvod, proč ho chtít. A co když muž po čtyřicítce nehledá roli, jen místo, kde může být chtěný jako člověk?

Když si táta hraje, je to prý problém. Kamarád místo autority, puberťák místo vzoru. Opravdu dětem škodí otec, který se nebojí být trochu trapný?

Drahé jídlo, puberta a mizející peníze mě donutily zavést domácí kapitalismus. Děti doma za stravu neplatí penězi, ale prací. A nejmladší? Ta už úspěšně uplácí.