JA: „Myslíte tuna námestí?“, odpovedám protiotázkou a v duchu sa čudujem, či jenaozaj na mne až tak vidieť, že som do „Vežatej“ dorazil iba včera večer.
ON: „Jo, tady“
JA: „Asi 10minút“
ON: „Hele,a neviděl jsi tady chlapíka s bílou igelitkou?“
JA: „Tak takých tuprešlo niekoľko“
ON (smiech): „Jo,asi máš pravdu. Spolužák, asi jsem ho ztratil...“
JA: „Určite sanájde...“
ON: „A odkud jsi?Z Bratislavy?“
JA (kelu, ten môjprízvuk): „Áno prosím“
ON: „Študuještady?“
JA: „Nie,pracujem“
ON: „Hmm,a jak tam zvládnete to Euro? Zvládnete ho?“
JA: „Nuž, vyzerá,že áno... čo tu asi tak skoro nehrozí...“ (najbližších pár rokov v Prahe,tiež by som ho tu uvítal čo najskôr)
ON: „A co ticikáni, stále takový problém?“
JA: „Ako kde...na východe áno... čím ďalej od Bratislavy, tým horšie“
ON: „To jo, vyv Bratislavě jste relativně dobře na tom... Já jsem sloužilv Kežmarku, ti povím, tam jich bylo jak hadů... A jenom děckadělali... Banda… Není to ještě tak dávno“
JA: „No jo, človeknezabúda...“
V tom sazjavil ďalší približne päťdesiatnik s bielou preplnenou igelitkou. Môjkomunikačný partner zvolal: „Áááá Fanda, tady jsi, jedem na metro!“ Ako takmizol v diaľave ešte stihol zakričať: „Tak ať se ti daří!“
„Ďakujem, ajVám“, odvetil som a zamyslel sanad tým, prečo práve prijatie Eura a rómska otázka sú témy, ktorémomentálne v zahraničí asociujú pri spomenutí Slovenska. Tá prvámomentálne, tá druhá dlhodobo. A asi sa to v budúcnosti tak skoronezmení...
