Natália rozhodila siete a zohnala miestneho taxikára, ktorý požadoval za cestu 250 hrivien (25 eur), čo zas nebola vzhľadom na stokilometrovú vzdialenosť až taká pálka. Potom ale zistila, že do Koločavy sa dá dostať aj lacnejšie. Poslala ma do vedľajšieho Buštyna zistiť odchody vlakov do Sokyrnice, vypražila fašírky a na ďalšie ráno sme spolu kráčali k novým zážitkom.
V Sokyrnici hneď po vystúpení odchytíme maršrutku Chust - Sinevyr a môj dlhodobý koločavský sen sa začína plniť. Po hodine cesty, počas ktorej sa asfalt občas úplne vytratil z povrchu zemského, sa dostávame do Koločavy.
"S jedné strany úzkého údolí Strimba s věčně zakouřeným vrcholem a Stremenoš, Tisová, Dervajka a Horb, s druhé Bojarinský, Kvasný vrch, Krásná a Růža. Neboť zde jsou jen hory. Jejich břidlové a drobové vrstvy byly zmačkány jako kus nepotřebného papíru, byly zkrouceny, zprohýbány, zhněteny a vytlačeny do oblak. Hory, kopce a hory. Jsou prorvány stržemi, roklemi, údolími ne širšími než na rozpětí vojenského čtyrstupu, tisíci prameny a desítkami vodních toků, které stříkají po balvanech prahů a v tůních mají průhlednost zelených drahokamů.
Zde se rve o svou dráhu Koločavka. Tam, kde pod drobícími se skalami běží, aby splynula s Tereblou (běží už jen, neskáče a neválí se přemety), těžíc ze starého vítězství, jímž dobyla koryta a údolí alespoň sto kroků širokého, leží Koločava." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 23)
Vľavo Koločavka, vpravo Terebla.
Pre tých, ktorí nepoznajú príbeh o miestnom lúpežníkovi, aspoň zopár viet. Nikola Šuhaj bol koločavský rodák, ktorý sa po dezercii z frontu počas prvej svetovej vojny dal na zbojnícke chodníčky. Ako každý správny zbojník bohatým bral a chudobným dával. Četníci ho nevedeli dolapiť, lebo ho ešte počas vojny začarovala bosorka, že sa mu guľky vyhýbali. Nakoniec ho aj s bratom Jurom v auguste 1921 zabili sekerou priatelia kvôli vypísanej odmene za jeho dolapenie, ale aj zo strachu, že by im mohol ublížiť.
Príbeh Nikolu Šuhaja neinšpiroval len českého spisovateľa Ivana Olbrachta, ktorý v Koločave žil v tridsiatych rokoch minulého storočia, ale i Milana Uhdeho, ktorý napísal v sedemdesiatych rokoch divadelnú hru Balada pro banditu. Rovnaký názov nesie aj jej sfilmovaná podoba - trampský muzikál v hlavnej úlohe s Miroslavom Donutilom.
Samozrejme, že od doby, keď sa Koločavou preháňal Ivan Obracht v kočiari, sa toho dosť pomenilo. No keď sa človek správne pozerá, vidí to podobne ako český klasik pred osemdesiatimi rokmi.Ak máte čas a chuť, poďte sa teda pozrieť, čo som v Koločave videla minulý týždeň ja. S textom mi miestami pomôžu už spomínaní páni Ivan Olbracht a Milan Uhde.
"Ale jméno Nikoly Šuhaje je úzce spojeno s Koločavou Lazy a jen o té je řeč. Je nejvýstavnější a má řeckokatolický kostel." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 24)
"A žluté jsou v pozdním létě květy rudbekií (bůhví kdo, kdy a z kterých panských zahrad sem přenesl tu nezmarnou květinu), které na vysokých stoncích v trsech přečnívají ploty a objímají všechny kříže na rozcestích, podivně masivní kříže s dvěma břevny a barbarským Ježíšem." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 24)
Neďaleko sútoku Koločavky a Terebly, teda v miestach, kde kedysi žil Nikola Šuhaj a ostatní protagonisti Olbrachtového románu, je dnes skanzen. Vchod stráži sám Nikola v nadživotnej veľkosti.
"Lidé ho potkávají v Sucharském lese. Tak, jak ho znávali, dokud ještě žil u otce v chýši: černookého, černovlasého, s knírkem pod nosem, s malou bradou a klenutým čelem jezdců a divokých střelců; v širokém, barevnou koží vyšívaném opasku, který chrání žebra při pádu nebo při nárazu klády, v úzkých spodcích, v opánkách s řemínky mnohokrát nad kotníkem obtočenými a v konopné košili s pestrými skleněnými knoflíčky; má na rameni pušku a druhou přehozenou přes krk, jak ji nosí jízda. Na pažbách obou pušek jest nožem vyryt velký kříž." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 75)
Toto je dom koločavského starostu Heršla Wolfa, ktorý počas vzbury obyvatelia Koločavy vyrabovali.
"Vydrancovaly krám starosty Herše Wolfa a vybily jeho byt. Také on s rodinou utekl. V skladišti našly hodně kukuřice, v krámě několik plechovek bramborového syrobu, trochu cikorky a nějaké látky, ve spižírně mnoho husího sádla, mouky a vajec. Rozdělovalo se to s velkým hlukem, jen tak náhodou a podle namátky, sběhly se děti a roznášely si zboží po vsi, běhajíce s loktušemi ve sněhu mezi chýšemi a krámem." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 38)
Sú tu aj iné stavby, ktoré opisuje Olbracht.
"Koliba na Dlouhých Grunách jest jen prostá. Pouze šikmá stříška z roští proti rose a plůtek před ní, aby v noci dobytek neolizoval spáčům nosy; a na plůtku několik dřevěných vědérek na dojení." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 63)
"Oboroh jest architektonický tvar, který dává ráz Verchovině: jako komín továrnímu středisku, gotická věž středověkému městu nebo minaret východu. Jsou to čtyři stožáry, vztyčené v rozích čtverce, a na ně je nabodnuta dřevěná stříška. Stříška se dá pomocí kolíků posouvat nahoru dolů, podle toho, jak se pod ní zvětšuje či klesá hranol sena, které se sem ukládá. A mezi stříškou a senem je dosti místa pro dobrý nocleh, teplejší a bezpečnější než lože zaječice ve vyšíní. " (Nikola Šuhaj loupežník, str. 31)
Stará škola v skanzene.
Opúšťame skanzen a vraciame sa do dediny. I keď na niektorých miestach sa to tu od skanzenu veľmi nelíši.
Hľadáme cintorín, na ktorom je pochovaný Nikola, Eržika a ostatní známi od Olbrachta.
"U prvních koločavských domů, těsně vedle silnice a nepříliš daleko od ústí Koločavky do Terebly se zdvihá kuželovitý, strmý a kamenitý pahorek, jako zahozený odpadek tam těch hor, které hned za ním stoupají vzhůru. Není zde keře ani stromků, trávy mezi skalní drtí je maličko, a krávy, které tudy putují, přelézajíce z jedné travnaté dolinky do druhé, mají jen málo příležitosti zastavit se, zazvonit zvoncem na šíji a něčeho si uhryznout. To je koločavský hřbitov." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 207)
Všímam si, že na mnohých hroboch je uvedené priezvisko Derbak.
"„A kolik je tu, prosím vás, Derbaků ?"
„Nevím, ale myslím tak každý pátý člověk.“
Lékař pitval. Otevřel skalpelem břišní dutinu." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 185)
Aj Nikolova manželka Eržika sa neskôr vydala za Ilka Derbaka Dička. Zomrela v roku 1987 a toto je jej hrob.
Nikola je pochovaný ďaleko od všetkých, na samom konci cintorína.
"Zabili, zabili
chlapa z Koločavy
Řekněte, hrobaři
kde je pochovaný"
(Milan Uhde, Balada pro banditu)
"Zde také bok po boku leží kostry bratří Suhajů. Ale o jejich hrobu vám nepovědí ani obyvatelé chýší dole u silnice, ani nikdo z rodiny Šuhajovy. A také Eržika Derbaková Dičková se musí v tom kamení rozhlížet a chvíli hledat, než stane na ploše štěrku, již dávno srovnané se zemí; postojí půl minuty mlčky a nehnutě, maličko vzdychne a jde svou cestou." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 207)
Na jeho hrobe je biely kamienok, na ktorý nejaký Nikolov obdivovateľ napísal verše z Balady pro banditu:
"Bylo ho není tu
havrani na plotu"
Po Nikolovej smrti sa Eržike narodila ich dcéra Anna, ktorá zomrela len nedávno. Jej hrob som však nenašla.
Dobu, kedy Koločava patrila do Československa, pripomína aj štátny znak a nápis "Státní škola obecná s československým jazykem vyučovacím 1931 - 1938" na bývalej škole. Dnes je tu múzeum.
Pred základnou školou v centre obce je pomník Ivana Olbrachta.
Na polceste od školy k starému drevenému kostolu je bývalá četnícka stanica, ktorá slúži ako ubytovňa hojne navštevovaná českými turistami. Jej majiteľka Natália je bývalá učiteľka a hovorí dobre po česky.
"Tak jako, kluci? Kde jste byli dneska?", víta práve skupinku motorkárov.
Vysvetľuje nám cestu ku kostolu, kde je pochovaný strážmajster Hrabal, ktorý v Olbrachtovom románe vystupuje pod menom Svozil. Nikola ho zastrelil preto, lebo chodil za Eržikou.
"A náhle ji objal, chlapecky a divoce, že se celá v jeho velikosti ztratila: „Milenko! Nejsladší milenko na světě!" a zatím co nevěděl, chvěje-li se žalem či radostí, líbal ji vlhce, kam dopadaly jeho rty. „Koupím ti korály, koupím ti hedvábný šátek, ožením se s tebou, vzdám se služby a vezmu si tě domů do Čech.“" (Nikola Šuhaj loupežník, str. 144)
Brána ku kostolu je zamknutá a na zháňanie sprievodkyne už nie je čas, tak vidím Hrabalov/Svozilov hrob len škárami medzi brvnami plotu.
Som na konci svojho koločavského výletu, nastal čas návratu. Návratu nielen z hľadiska priestorového, ale aj časového. Nie som sklamaná. Našla som tu mnoho z toho, o čom som dozvedela z knihy o Nikolovi Šuhajovi, ktorej dej sa začína odohrávať pred takmer sto rokmi. Som rada, že ľudia nezabudli. Naplnili sa slová Ivana Olbrachta, ktorými svoj román v roku 1933 ukončil:
"Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se prostým slovem: dlouho." (Nikola Šuhaj loupežník, str. 208)
Kurzívou sú uvedené texty z románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, ktorý v roku 1955 vydalo Státní nakladatelství krásne literatury, hudby a umění, a z hry Milana Uhdeho Balada pro banditu.
