Paul Verlaine bol francúzsky básnik, ktorý býva radený do jednej línie s Charlesom Baudelairom, Arthurom Rimboudom alebo hoci Stéphanem Mallarmém. Devätnáste storočie nášho letopočtu bolo na podobné zjavy bohaté a Francúzsko malo šťastie, že túto koncentráciu umelcov (aj v iných oblastiach ako v literatúre) dokázalo patrične využiť. Z dnešného Pí áR hľadiska bolo vynikajúce aj to, že sa k zmieneným poetom prifarilo označenie „prekliati básnici“. Znie to dobre a na hodinách literatúry žiaci aspoň na chvíľu sústredia svoju pozornosť na učivo.
Verlaine bol pijan, búrlivák, bral drogy, slovom, bol niečo ako rocková hviezda. Okrem obligátneho manželstva pestoval vzťahy s mužmi, mal pomer s Rimbaudom, ktorého nakoniec postrelil a odsedel si dva roky v base, a s Lucienom Letinoisom, s ktorým chvíľu dokonca žil na statku. A medzi rečou, sem-tam bol aj veriaci.
Jeho príklon ku viere nastal práve počas pobytu vo väzení, kedy spísal svoju zbierku Múdrosť. Aby som ukázal hĺbku jeho premeny, dovolím si najprv uviesť úryvok z básne Smrť Filipa II. z jeho debutu Saturnské básne, kde brilantne kritizuje cirkev. Kráľ je na smrteľnej posteli a blíži sa spovedajúci, ktorého opis neznie práve prívetivo:
Jeho krok těžký je. A pod ním se i zem,
pokrytá kobercem, ze samé hrůzy chvěje.
Na chvíli sklopí zrak. Stanul teď před králem.
A nasleduje spoveď, ktorá je jednoducho veľavravná:
A zpověď začala. Král napolo se zdvih
a hlasem zastřeným potichu šeptá
o krvi, o požárech, o židech, hranicích.
„Ty litovat chceš činů svých?“ kněz pak se zeptá.
„Vždyť žida upálit je milosrdenství!
A trest si zaslouží, kdo naši víru leptá!“
Nato se reverend nad ložem postaví
a, ruce sepjaté, jako by říkal v duchu,
že Inkvizice zas tu slaví vítězství.
Králův zlomený hlas doléhal k jeho sluchu
a všechna vyznání, krutá a bolestná,
přijímal reverend bez nejmenšího vzruchu.
A král, jenž při světle pochodní tváře má
bledé a vyhublé, potichu pokračuje:
„Flandry, Alba a smrt, plenění nesmírná...“
„Kdo Flandry trestat chce, ten věru nechybuje.
Vždyť proti církvi se vzbouřili dokonce!
Věž, králi, nechápu ty pochmurnosti tvoje.
Tak dál!“ Král zmíni dona Carlose
a velké slzy dvě na jeho tváři kanou,
lítost a výčitky se strachem mísíce.
„Tento čin nemůže být pro tě žádnou hanou.
Infant se provinil, neboť Španělsko chtěl
uvrhnout do bláta a v bídu neslýchanou
anglická hereze. A ještě dále šel
když Pána našeho a Mistra, nad nějž není
svou zradou potupnou před lidem zostouzel.“
A kráľ napokon umiera v pokoji. Tento kritický postoj Verlainovi nezabránil, aby v zbierke Múdrosť nevyjadril svoje presvedčenie vo vieru. V básni s poradovým číslom devätnásť je tento úvod:
Svou cestu sleduj krokem pokojným!
Po cestě té, vedoucí do výšin,
jdeš se svým pokladem převzácné ceny
a zbraní jedinečnou provázený:
s chudobou ducha, s Bohem v objetí.
A keďže história sa opakuje, tak aj Verlaine prispel svojim dielom do debaty o vede, konkrétne v jedenástej básni zbierky Múdrosť:
Přítelíčkové, prokázali jste,
prěs A plus B, že dvě a dvě jsou čtyři
a od těch dob toužíte velice
přes překážky k vítězstvím dalším mířit
a vaše triumfy tak zvršit
políčkem, daným lidské společnosti:
„Bůh pro svět nemusel by být,
Tvrdíme, že je čirou zbytečností.
...
- Dovolte, bratři milí, usmát se,
nám, věčným obhájcům logiky ztlelé,
jež v Boha jediného věřit chce
a oddat se mu ve své víře celé.
...
Věříme predkům. Když říkali nám,
že v různých podobách kdys zřeli Boha,
a že dnes dostanem za zlo a klam
s mnohými tresty odpuštění mnohá.
Protože Bůh byl v jejich blízkosti,
protože hříchy nikdy netutlali,
spolu s nejvyšší možnou lítostí
hrůzou nám slepé oči otvírali.
Tím řekli vše. A že to není dost?
Vždyť dvě a dvě jsou čtyři – to jsou věci!
Z maličkostí nejmenší maličkost.
Poslední hodina dá pravdě přeci
Docela jiný smer v té lidské při!
Pozor, vždyť příliš mnoho učenosti
do pokorného srdce nepatří!...
Mojžíš co vědec postačí nám dosti!
A tak ďalej. Hoci Verlaineov ďalší život nebol práve svätý, je zaujímavé zamyslieť sa nad tým, ako sa človek dokáže zmeniť a prijať niečo, čo predtým kritizoval (ja viem, v ukážke kritizoval cirkev, nie samotnú vieru, ale nič to nemení na tom, že do nej následne vstúpil). Podľa mňa je to dôkaz toho, že stále musíme niečo hľadať a túžime poznať nepoznané a sú v živote okamihy, kedy je potrebné dostať pomocnú ruku, a je jedno od koho, ak nám to pomôže vytrvať.
Na záver, aby som to odľahčil, si dovolím ukázať inú stránku jeho tvorby, hravú a čisto pozemskú:
Žena a kočka
S kočkou svou žena pohrává si
a pohled kouzelný to je,
jak obě pohotově tasí
ručku i dráp v tmě pokoje.
Bídnice lstivá, myslí asi,
že v rukavičce ukryje
acháty nechtů, z jejichž krásy
tryská jen marná naděje.
Však ani druhá nezadá si
a ostrým drápkem rany vrací,
ďáblík je totiž v každé z nich...
A v budoáru, kde se sváří
ticho a šťastný ženský smích,
čtveřice jasných bodů září.
Všetky ukážky sú z knihy Paul Verlaine : Básnické dílo. Praha : Vyšehrad, 2007. 776 s. (Verše; sv.22). Preložil Gustav Francl. ISBN 978-80-7021-896-9.
