Leje ako z krhly. Utekám dole Žitnou. Mám naponáhlo. Pri každom dopade môjho chodila na chodník sa okolo mňa rozpŕskne najmenej hektoliter vody. Kvapky, ktoré len pred malou chvíľou leteli dole vystrelia hore a spôsobia kolíziu s tými, čo poslušne načúvajú gravitácií.
V tísni měřím chůzí své ještěří knížectví
dům bez dveří ze skel nízký
Jsou ti kteří vlídně klíč mi svěří k tíži
s níž pták soutěží s deštěm písní hloub?
Dlouze strží bloudím důvod střežím důsledný
sním o věžích téměř kolmých
Uškŕňam sa. Nemám dáždnik. Teda vlastne je to komplikovanjšia história.
Roky som sabotovala ten absurdný vynález na paličke. Až donedávna. Keď som pri sťahovaní objavila červený dáždnik. Za skriňou, celý úplne dôkladne absolútne obalený v prachu. Vlastne to dalo dosť námahy a fantázie dovtípiť sa, že je červený. Pravdepodobne ho tam zabudla moja bývalá talianska spolubývajúca. Objav mi to pripadal byť mimoriadne vtipný, tak som toho ufúľanca (rozumej červený dáždnik) vzala na milosť a cielene som nemyslela na jeho absurdných bratov. Ale ako to už býva, rokmi som vyšla z cviku používania dáždnikov a ani s týmto talianskym potmehútom som sa príliš nestotožnila. Aj som sa snažila brávať si ho, keď to ráno vyzeralo na dážď (tak ako sa to má robiť), ale nikdy som to správne neodhadla, a stabilne načúvala svojej prevrátenej dažďovej intuícií.
Ale dnes to bolo inak. Úplne atypicky som si dáždnik ráno vzala a ono sa fakt rozpršalo. Pri vchode do práce som ho celá hrdá striasla od kvapiek vody. Už už som chcela vojsť, ale zrak mi padol na údržbára, ktorý práve hasil svoju prvú rannú cigaretku a na jeho smutné oči, keď mi vravel, že do štvrtej poobede musí obísť ešte štyri budovy a zabudol si dáždnik. Neváham ani chvíľu a podávam mu červeného kamoša. Chyba. Mohlo ma napadnúť, že ani ja veru celý deň v suchu nebudem.
A tak je to tu. Bežím Žitnou. Okolo mňa zúrivo lietajú autá v hustote 100 ks/sekunda. Na hlave si pridržiavam zložku s dokumentami. Voda ju pomaly ale isto rozkladá na malinké čiastočky, ktoré mi zákerne zaliezajú za nechty.
Trůn svou zdobím kůží Plášť rozložím průhledný
smím nepřežít dvůr je svolný
Proud v loužích vnímám s vážnou tváří
zpívám
Kroužím
louží
s vážnou
tváří
Spílám
sílám
Nepřestávám
Normálne by suchá charakteristika: "Blbý deň" bola naporúdzi, dnes však nie. Walkman na ušiach, z ktorého sa rynú emocionálne slastné jazzové tóny Illustratosphere Dana Bártu, dokážu premeniť aj daždivú cestu frekventovanou ulicou so zložkou na hlave na nevšedný zážitok.
Začnou se smát
Břízám které bez přestání smí žít dál
Stříbrné jehly jsou nesmělé
Síhům kteří bez přestání smí plout dál
Stříbrné rybky jsou zbabělé
Štírům kteří bez přestání smí žít dál
Z jantarů z trofejí z trachejí
Strihnem si to na Ječnú. Okolo mňa prefičí električka, bláznivo zazvoní na dedka, ktorý samovražedne o palici prechádza cestou. Bŕŕŕ. Strasie ma, ako to mohlo dopadnúť.
Z električky vystúpi človek. Flanelová košeľa, baretka, okuliare, veľké slúchadlá na ušiach, zasnívaný pohľad.
Jestli mě něco trápí
jsou malé výlety pryč od vás moji milí
Nesli jste mě
a houpali výkyvy chůze dál kolem vozů
Naprázdno pasti sklaplé
nátuře zvířete připomínají smetí
těsně předtím
než se svěřím
tmavým rohům
On ma nevidí. Nevidí ako otváram pusu a okále, a navyše neverím vlastným ušiam.
...to mé já kontra básník
usíná na vážkách
jak lehký být přeobratný
služebník i pán
zatouží na svých galérách
básník a s ním mé drzé já
a výsledkem je smích
tichý zvláštní
Dan. Je to on. Smejem sa. Zložku z hlavy nechám klesnúť. Kašlem na mokré vlasy. Ľudia, čo ma nervózne obchádzajú netušia. Netušia, aká explózia reálneho a snového sveta sa mi odohráva priamo pred očami.
Skutočný Dan odchádza úplne iným smerom ako ja a ten v mojich ušiach úplne akoby sa nič nestalo pokračuje...
Utajená cesta vede mezi liánami
V siluetách
koridory
Zítřek jde za námi
Pole vidí ruce lidí
mačetami
Unavení tak jak loni
klesneme do sítí
(Autorom textu v kurzivách je Dan Bárta, hudobník, za ktorého by som dala ruku do ohňa)
