
On sám označil svoje dielo za „infraromán" (a hoci neznášam slová začínajúce na meta-, on to typickým meta-spôsobom napísal rovno do svojho metarománu), pričom sa chcel vyhnúť tomu, aby fikcia zvíťazila nad faktami (ako sám napísal: „Ne, nevymyslel! Ostatně k čemu by bylo vymýšlet si nacizmus?" ). Napísal ho totiž tak, že tam dal všetko - ako sa rozhodol, že o téme písať bude, ako pricestoval do Bratislavy či do Prahy, ako mal pochybnosti o tom, či bol Heydrichov mercedes tmavozelený alebo čierny, aké knihy o tejto téme sa mu dostali do rúk, a to všetko píše v očíslovaných odsekoch, ktoré tak trochu pripomínajú blogový alebo denníkový spôsob písania. Do toho mieša odseky o historických udalostiach samotných, o Heydrichovom detstve, o tom, ako vôbec šla nacistická doktrína dokopy so slovanskou krásou, o tom, aký dojem mal z návštevy pražského kostola, kde sa Gabčík, Kubiš a ostatní parašutisti bránili pred nacistami, či o tom, ako si predstavuje Jozefa Gabčíka. Tento výnimočný (a celkom originálny) štýl písania krásne ukazuje celú genézu toho, ako môže vznikať opis historickej udalosti.
„Na skutečných příbězích je příjemné, že se nemusíte starat, jestli působí reálným dojmem."
„Probírám se fotografiemi pohřebního průvodu jedoucího přes Karlův most, stoupajícího po Václavském náměstí, procházejícího kolem Muzea. Vidím, jak se ty krásné kamenné sochy, které lemují most, sklánějí nad svastikami, a jímá mě lehká nevolnost."
Napriek tomuto spôsobu písania (alebo možno práve preto) je toto dielo prekvapujúco triezve aj emotívne zároveň a mne dalo ucelený pohľad na celú operáciu Anthropoid, o ktorej som doteraz vedela len niekoľko faktov (ale aj tak by sa dalo povedať, že je viac o Heydrichovi samotnom ako o atentáte na neho). Laurent Binet napísal, že je to aj preto, že Heydrich je cieľom operácie, nie jej aktérom, a všetko to, čo o ňom rozpráva, je svojím spôsobom kulisa.
„Musím ale uznat, že z literárního hlediska je Heydrich skvostná postava, děsivé stvoření, které jakoby jakýsi spisovatelský doktor Frankenstein stvořil z těch největších literárních netvoru. Až na to, že Heydrich není netvor papírový."
Je to fascinujúce (ale veľmi koherentné) čítanie, kde sa mieša ponurá história s Blade Runnerom (tým si ma hneď získal) či Marjane Satrapi. A nie je to vôbec žiadna pseudointelektuálna zmeska, ale nádherná pocta parašutistom, ktorí sa odvážili na Heydricha, a všetkých tých známych aj neznámych, ktorí im pomohli či zradili. A je to aj o Lidiciach. O Benešovi a Háchovi. O sile náhody. A o tom, aká nevďačná je niekedy história k tým, ktorí nie sú až tak veľmi známi. A aj o tom, že „mrtví jsou mrtví, a je jim jedno, že jim vzdáváme hold. Význam to má pro nás, pro živé. Vzpomínky nepřinášejí nic těm, které uctívají - slouží tomu, kdo se jimi zaobírá."
„Kubiš je mrtvý. Je mi líto, že to musím napsat. Chtěl bych udělat opak. Byl bych ho rád zachránil. Podle svědectví prý byla na konci ochozu zabedněná dvířka, která vedla do sousedního domu a kterými by mohli ti tři uniknout. Proč to neudělali? Dějiny, to je jediný skutečný osud: můžete je číst zepředu zezadu, ale přepsat se nedají."