Jiří Ščobák
Hlásíme úspěšný odchov osmáků degu!
V šestnácti letech jsem byl pečený vařený v pražské zoo. Můj nejoblíbenější pavilón byl pavilón malých savců. Hned u vchodu byla velká vitrína s jihoamerickými morčatovci, osmáky degu. Tehdy jsem choval leccos. Třicet potkanů, padesát myší, hromadu křečků, křečíků džungarských a campbelových, pískomily, morčata a myši bodlinaté. Osmáci se ale sehnat nedali. Vždy jsem po nich toužil. Takže když Zuzka navrhla, že by na své třinácté narozeniny chtěla po dosloužilých křečících džungarských nějakého mazlíčka, ukázal jsem jí videa s osmáky. Zvířaty denními, zvířaty aktivními, zvířaty většími, než křečíci džungarští, zvířaty ochočitelnými a hlavně zvířaty dostatečně odolnými, aby přežila zbírku našich domácích hominidů. Hned jsme se shodli. Kdo nebyl nadšen, byla manželka, která prohlásila, že uvidíme, což v překladu znamenalo, že doufá, že nás to buď přejde nebo že časem vyjedná opak. Nestalo se. Ono neurčité vyjádření však způsobilo, že jsme si během její týdenní nepřítomnosti se Zuzkou spontánně řekli, že do toho praštíme, zajeli do obchodu a vraceli se taxíkem se žrádlem, senem, voliérou a dvěma osmáky, pravděpodobně samičkami. Taxikář měl puštěné ...
