Rozhovor má názov Chováme se, jako bychom měli žít věčně.
... o smrti a umieraní ... Umírající pláčí nad strništěm budoucnosti, ale zapomínají, že stodola jejich minulosti je plná. Tato věta byla pro mně klíčová...mého umírajícího otce jsme se snažili dovést k poznání, že se mu život povedl, že poznal lásku, že má tři celkem úspěšné syny...A že se neděje žádná tragedie, že se pouze jeho život naplnil. Snad i díky tomu umíral klidně.
Kdybych to bral podle táty, zbývá mi přesne dvacet let života. A i kdyby to bylo třicet let, nechci už strácet čas nepodstatnými blbostmi. Snažím se nedělat věci, které mě nebaví - psát na objednávku článečky, chodit na ceremoniály nebo číst cizí rukopisy.... Taky se už konečně nenechávám smýkat cizími názory. Od loňského jara o kriticích nepíšu ani nemluvím, a co je nejlepší, už na ně ani nemyslím. Osvobodil jsem se od věčného čekání na čísi názor a hlavně od těch věčných polemik. Ano, měl jsem na to přijít o deset let dřív. Víte, co je na smrti bližního dobré? Že všechno příjemně zrelativizuje: význam recenzí, smysl spravedlivého rozhořčení, hodnotu peněz...
...o šťastí v živote...
Po většinu času se tady bez nálady pinožíme, ale nakonec vždycky přijde hodina, kdy cítíme intenzívní štěstí...možná jsou to spíš minuty než hodiny. Třeba chvíle, když houpeme dcerku na zahradní houpačce.
...o vzťahu k viere...
Nejsem věřící, ale vím, že je tu cosi, co nás přesahuje. Kdo má kostel v srdci, múže v neděli zústat doma...
Neviem si pomôcť, ale dostalo sa mi to do srdca...škoda, že nie každý človek dospeje k podobnému zmúdreniu. Nič viac som tým nechcela povedať, len to, že som si dnes s víkendovým Dnes celkom dobre počítala.
