ktoré by ma ešte pri minulom dieli nenapadlo ani v najhoršom sne…
Dnes už nebudem opakovať veci a súvislosti z predchádzajúcich častí.
Pokiaľ ste tu prvý raz, odporúčam prejsť všetky tri diely zverejnené v závere ako súvisiace články (inak hrozí, že sa trocha „stratíte“).
Začneme v súčasnosti.
V dvadsiatom prvom storočí, kedy sme si mysleli, že politici už majú rozum…
V úvode sa budem síce venovať súčasnosti (ono ale ako uvidíme neskôr, všetko so všetkým súvisí. Logicky aj minulosťou).
Nadviažem na minulý blog, ktorý nebol súčasťou tohoto seriálu, ale Jára Cimnrman tam hrá podstatnú úlohu. Téma bola, čo by Jára vyčítal Putinovi.
v tejto súvislosti dávam do pozornosti ľahko zapamätateľný čas publikovania tohoto článku :-)
Ako som v ňom písal, nápad napísať článok inicioval šokujúci mail od kámošky: „Tak to začalo. Myslela som si, že naša generácia už vojnu nezažije, že svet sa poučil…“ To som ešte nečítal ranné správy…
Tá istá kámoška v závere svojho diskusného príspevku k spomínanému blogu napísala:
„Tebe ďakujem za ten závan sviežosti a humoru tam, kde si všetci myslíme, že veselosť a tvorivosť zomreli.“.
Myslím, že to vystihla presne.
Len tak na okraj, je z ťažko skúšaného rezortu hoteliérstva a gastro služieb a počas pandémie bojuje o holú existenciu. Napriek tomu momentálne pomáha utečencom v maximálnej možnej miere a zdieľa v okruhu priateľov smutno dojímavé zážitky. Obrovský rešpekt jej aj všetkým, ktorí nezabudli ani v tejto často „vlčej“ dobe (vlastne vlci sú v tom nevinne), že sme ľudia...
Preto aj v tejto časti sa budem snažiť pokračovať v „sviežom závane“, čo je ale zásluha najmä Cimrmanov. Človekov s veľkým Č, čo dokázali aj v minulosti (aj o tom bude reč) a dokazujú aj teraz.
Práve dnes bolo v ich divadle benefičné predstavenie na podporu Ukrajine.
(keď tak kukám na hodinky, tak vlastne bolo včera... Klasika)
Takže úvod máme za sebou, pokračujeme v osvedčenej šablóne.
Vraciame sa do minulosti.
Konkrétne do sedemdesiatych rokov minulého storočia.
A začneme rozprávkou.
Popis k obrázku v titulke programu: „Náborář Cimrmanovy kočovné společnosti „Lipany“. (Kresba J. Mráčka podle fotografie M. Kubeše)
Popis k sprievodnému obrázku: „Baletní intermezzo z Cimrmanovy pohádky „Sedm havranů“. (druhá zprava sl. Kamila Drábková, sestra známého českého průkopníka aviatiky O. Drábka, která se později provdala za českého průkopníka cyklistiky K. Ďourného)
Stručný obsah (pointa)
V tejto hre zachovali S + S osvedčenú štruktúru, t.j. seminár a následne hra. V seminári sa venujú pohľadu Járy na rozprávky pre deti, ktoré nemilosrdne kritizuje. A neostane len pri tom, sám ukazuje, ako by mali podľa neho vyzerať. S veľkým ohlasom u detí sa však nestretli, skôr naopak (čiastočne načrtnem v citáciách).
V samotnej hre nachádzame zakliatu Zlatovlásku (vďaka kúzlam obra Kolodeja má fúzy a nohu štyridsaťtrojku). O jej ruku sa uchádzajú princovia – dvojičky dobrý Jasoň a zlý Drsoň. Jasoň sa spolu s kráľom, pomocníkom Bystrozrakým a za pomoci sklerotického deda Vševeda rozhodnú Zlatovlásku odkliať. Čaká ich nerovný boj s obrom Kolodejom (Drsoň pozoruje z bezpečného odstupu, ako sa situácia vyvrbí). V priamom súboji Jasoň nemá šancu a tak musia použiť lesť…
V závere hry je unikátna scéna v dejinách celého divadelníctva, fyzická premena Zlatovlásky – muža vo vychýrenú krásavicu.
Zo zvukovej kroniky
V dnešných „kronikách“ budeme sledovať anabázu Cimrmanov po „divadelních prknech“ a pozrieme sa, ako vychádzali s vtedajším režimom. O tomto období pojednáva aj skvelý film Nejistá sezona (dodnes mi nejde do hlavy, ako ho cenzúra mohla pustiť do distribúcie)
Rozprávka Dlhý, Široký a Krátkozraký vznikla na príkaz.
Reduta, kde vtedy Cimrmani po odchode z Malostranskej besedy hrali, bola „dieľňou“ Státního divadelního studia a tam sa mali podľa vedenia štúdia veci tvoriť a nie reprodukovať. Nová hra bola podmienkou zotrvania DJC na scéne Reduty.
V rámci koncepcie zmeny žánrov zvolili autori rozprávku, „ktorá u detí prepadla“. Dvojrolu princa Jasoňa a Drsoňa písali „na telo“ Miloňovi Čepelkovi (S+S sa náramne bavili, ako ho navlečú do „růžových kalhotek“). Keďže nad Redutou sa začalo zmrákať (hovorilo sa o jej prechode pod agentúru Pragokoncert), autori urýchlili napísanie hry a premiéru stihli ešte na záver sezóny 1973/74.
Reduta naozaj prešla pod krídla Pragokoncertu, ktorý bol hudobnou agentúrou a divadlo v nej nedostalo ďalší priestor. Horšie bolo, že v Pragokocerte ostali kulisy, kostýmy a rekvizity. Divadlo ale nechcelo prestať hrať (aby sa nerozšírilo, že divadlo zakázali, čo by mohlo viesť k ozajstnému zákazu), preklenuli toto obdobie hraním po študentských internátoch, niekoľko predstavení im ponúkol riaditeľ divadla Na zábradlí Vodička.
Nové priestory pomohol vďaka svojim kontaktom z Národného divadla Pavel Vondruška v Prahe 4. Istý čas hrali v bábkovom divadle, napokon zakotvilo divadlo na 8 nasledujúcich rokov na Bránickej ulici.
V tom čase člen divadla Andrej Krob zorganizoval v Počernicích predstavenie hry Václava Havla Žobrácka opera (účastní boli aj Jan Kašpar a Jan Hraběta), čím sa divadlo dostalo pod drobnohľad ŠTB. Aby divadlo nedostalo stopku, Andrej Krob z neho odišiel. Odmietol aj ponuku S+S, aby ho divadlo živilo „načierno“, bez uvedenia na zmluvách. Andrej Krob to ale nikdy S + S nezazlieval. Naopak, ocenil, že zastrešilo ďalších problematických členov (Hraběta, Kašpar).
Sám Ladislav Smoljak hovorí: „Nám bylo jasný, že když člověk chce pracovat proti režimu, být disidentem, takže může tuto činnost vyvíjet jenom ilegálně. Pokud člověk chce dělat něco veřejně, to znamená napsát knihu, zveřejňovat články v novinách, hrát divadlo, točit filmy to už vůbec, musí s tím režimem nějakým způsobem vyjít. A my jsme si řekli, že s ním budem vycházet tak, abychom se jednou nemuseli stydět, že jsme si s tím režimem zadali. To znamená, my jsme se nekamarádili s žádným vysokým funkcionářem, my jsme spíš dělali to tak, aby to nevadilo tomu režimu natolik, aby nás zakázal, čili jít prostě až na tu hranici, ale nikdy jim prostě nedělat jejich propagandu a nepodporovat je v tom“.
Top hlášky (môj výber s ťažkým srdcom)
Začneme seminárom.
Cimrmanův názor na pohádku byl však velice zvláštní. Ve své studii Sbírejte pohádky, otištěné v anarchistickém časopise Doutnák, píše: "Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka Pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když ale děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou. Taková literatura je podle mého soudu pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky".
A Jára kritizuje už konkrétne.
"Kdo kdy potkal vlka, který mluví!" To Cimrman nemilosrdně buší do Červené Karkulky. A pokračuje: "Které zvíře dokáže sníst v celku tak veliká sousta, jako jsou babička, Karkulka a třená bábovka, která dusí? Učíme děti ve školách o zažívacích procesech. Vykládáme jim, jak se potrava rozmělněná v ústech mísí se slinami, jak je dále zpracovávána žaludečními šťávami a peristaltikou střev. Vím, myslivec přišel poměrně brzo, takže trávení teprve započalo, ale přesto nenajdete dítě, které by uvěřilo, že babička s Karkulkou vyšly z vlkových útrob v nažehlených šatočkách a škrobeném fěrtošku."
Jára však nielen kritizoval, ale aj tvoril. Aj keď mnoho jeho rozprávok vzbudila odpor, obzvlášť u detí. Napríklad Jak chudák do ještě větší nouze přišel, rozprávkový horor O třinácti tchýních a neuspel ani roztomilý Kašpárkův hrobeček.
Ale vráťme sa na seminár.
"Pohádka Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kterou dnes uvidíte, patří k dílům zdařilejším. Naše úprava také ponechávà text zhruba v původní podobě, až na pár drobných změn. Především jsme se rozhodli, že celkově chmurnou atmosféru pohádky projasníme. Zakletá princezna Zlatovláska se proto v naší verzi nepromění v ohyzdnou babiznu, ale v mladou krasavici. Druhým zásahem byla redukce mrtvých, a to z původních 27 na pouhé 3. A konečně se nám podařilo snížit na polovinu sklerózu děda Vševěda.
Ke druhé změně nás vedla Cimrmanova ručně psaná poznámka na titulním listě hry. "Nedělat přestávku, jinak utečou". My tomuto nebezpečí čelíme tím, že přestávku sice děláme, ale zařazujeme ji hned za třetí obraz hry, což je tak nečekaně brzy, že se pohádka ani nestačí rozjet. Podle odhadu našeho psychologa doktora Pšeničky se publikum o přestávce rozdělí na dva tábory. Jedni by rádi odešli domů, ale bude jim líto, že vynaložili tolik peněz za tak krátký čas zábavy. Druzí by také rádi odešli domů, ale ti zase setrvávají ze zvědavosti, zda bude druhá část představení stejně slabá jako první. A kromě toho zamykáme hlavní dveře. "
A dáme si aj kúsok zo samotnej hry.
"Milé děti! Myslím, že mě všechny dobře znáte. Viď, Jirko, žes mě hned poznal? I ty, Pepičko tam vzadu. Vždyť jsem váš starý dobrý známý, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Pravda, chybí vám moji dva společníci. Dlouhý a Široký. Říkáte si jistě: Kdepak asi jsou? Kampak se nám ti čerchmanti schovali? Neschovali se, děti. Umřeli. "
(takže som zaspojloval dvoch z celkovo troch mŕtvych...)
V ďalšom výstupe účinkujú:
B - Bystrozraký
K - Král
J - princ Jasoň
V - Děd Vševěd
(v rozhovore s Dědem Vševědem je nutné všetko dávať do veršov).
B: Děde Vševěde, princ Jasoň se hlásí. Chce se něco zeptat asi.
J: Před tvou moudrostí, děde, všechno bledne. Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli je lepší jít na obra ve dne, nebo v noci.
(Vševěd nesouhlasně zamručí.)
V noci nebo ve dne.
B: (k Jasoňovi) Musíte si to vždycky předem rozmyslet.
(k Vševědovi) Před tvou moudrostí se vše v prach řítí. Princ chce vědět, zda se neocitnem v... síti zlého obra, to je myslím otázka dobrá, a zda tedy lépe není místo ve dne jít až po setmění.
V: Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci.
(nasleduje legendárny monológ o trpaslíkoch. Děd Vševěd rýmovať nemusí).
K: Tak dost. Podívejte, já mám zakletou dceru.
B: Tohle chcete rýmovat?
K: Co? Rýmovat? A hrome, já zapoměl.
V: Co jsi říkal?
K: Říkal jsem, že mám zakletou dceru.
V: No a dál?
K: (tiše k Bystrozrakému) Honem, poraď!
B: Dceru, dceru, to je taky slovo! Co s tím?
J: Já bych věděl...
B: Já taky, ale to nemůžeme použít.
V: Já čekám!
B: Jistě je spousta jiných rýmů, ale to se člověk na něco upne...
K: Už vím. Byla krásná v každém směru!
(Všichni si oddechnou.)
A teď? Je bledá jako smrt.
B: A jsme zase tam, kde jsme byli. Smrt, no! Říkám vám, nepouštějte se samostatně do žádných projevů. Člověk se chce vyhnout určitým slovům, to je na hovno, takováhle práce.
Popis k obrázku v titulke programu: „Osvětová jednota SUP pět let po Cimrmanově odchodu z Liptákova. Její nový vedoucí, učitel Bruno Pšenička (na snímku nahoře uprostřed), prosadil jednotný cvičební úbor pro obojí pohlaví.
Obrázok z rubu programu: „Slavná vídeňská pneumatická pošta, kde byl Cimrman zaměstnán v mandlovně došlých zásilek. Zařízení jej inspirovalo k projektu potrubní dopravy osob.
Stručný obsah (pointa)
Toto predstavenie sa od ostatních líši tým, že obsahuje dve samostatné hry a ku každej vlastný seminár. Predstavenie sa kvôli svojej dĺžke nezmestilo na vinylovú LP platňu, preto na nej bola len hra Vizionár. Posel světla vyšel až na dvoj CD rarít, ktoré sa na platne nedostali (budeme o ňom hovoriť pri tretej hre).
Prvá hra – Posel světla – predstavuje vynálezcu Standu, ktorý podľahol pokroku. V jeho mene chce vysťahovať z domu rodičov do starobinca a zriadiť si tam továreň na výrobu „kapesních svítilen“. V tejto hre je používaná potrubná doprava, inšpirovaná pneumatickou poštou, ktorú sme videli v sprievodnom programe.
V druhej hre sa nám predstaví vizionár Hlavsa, ktorý vidí v peci výjavy z budúcnosti. Sledujeme, ako veští budúcnosť uhlobarónovi Ptáčkovi (pričom úplne zabudol, že dnes si pre neho príde Smrtka). Ptáčka pôvodne zaujíma, či niektorý z nápadníkov jeho dcery (páni Kolben a Daněk) nechrápe. Žiaľ, vo výjavoch ani jeden nespí. Medzitým prichádza Smrtka, ale Hlavsa ešte požiada o čas na poslednú vôľu. Jeho syn František ale dedičstvo nechce, pretože v minulosti videli v peci „divné veci“, týkajúce sa majetku bohatých ľudí. Znepokojený Ptáček si priplatí ešte jednu víziu…
Zo zvukovej kroniky
V roku 1977 mal súbor 11 hercov. Neskorší kmeňoví členovia Václav Kotek, Jan Hraběta, Jan Kašpar a Genadij Rumlena boli v tom čase kulisáci. Rok predtým rozšíril súbor oskarový režisér Jiří Menzel. Zdeněk Svěrák mu vyčítal, že v seminároch sa snaží toho rečníka príliš hrať. Opakoval mu, aby sa nesnažil byť herec, aby ostal proste Jiří Menzel. Neskôr do súboru prišiel skladateľ Jaroslav Uhlíř (hlavne ako alternácia k dirigentovi v opere Pavlovi Vondruškovi), ale keď sa mu po druhýkrát „podarilo“ zabudnúť na predstavenie, svoje pôsobenie po polroku ukončil (nakrátko sa ešte vrátil v roku 2007).
Nie všetci herci boli novou hrou nadšení. Páčila sa napríklad Jaroslavovi Weiglovi či Pavlovi Vondruškovi, ale Miloň Čepelka dokonca požiadal, aby v nej nemusel hrať. Vytýkal im, že už rozprávkou nastúpili zlú cestu a Poslem to dovŕšili. Neskôr sa mu ale hra zapáčila a aj v nej hral.
Viacerí z okolia divadla sa divili, ako im hra (hlavne Vizionár, parodujúci znárodňovanie) mohla prejsť cenzúrou. Samotný proces schvaľovacieho predstavenia je zachytený vo filme Nejistá sezóna. Vystupuje tam súdružka Kepáková, manželka právnika z procesu s Miladou Horákovou. Mala vždy popísaný notes. Nepochopila napríklad recesiu s počasím, kedy sa číta spústa číslic (teplá fronta, okluzná fronta, výška, teplota, tlak, rosný bod). Považovala túto časť za nudnú. Raz im vytýkala, že „rozhodně tam nesmí být věta: Není to komisař Rudé armády ale gauner“ než po Smoljakovej námietke vysvitlo, že to má z úplne inej hry :-)
Top hlášky (môj výber s ťažkým srdcom)
Začneme seminárom, konkrétne přednáškami Bořivoje Penca a Zdeňka Svěráka (inak spolužiakov zo základnej školy :-)
Slovo má Bořivoj Penc (aj keď Zdeněk ho bude prerušovať)
Penc: Rozdělili jsme se do dvou skupin. První skupinu - pro jednoduchost ji budeme nazývat skupinou A - jsem vedl já a jejími dalšími členy byli kolega Brukner a doktor Petiška. Jeli jsme v mém voze Škoda 100 L se standardním vybavenním a s radiálními pneumatikami.
(Svěrák něco nesrozumitelně dodá.)
Penc: Prosím?
Svěrák: Nic. Říkám jenom: s děravým chladičem.
Penc: Ano, já to tu uvádím: s malou závadou v chladícím zařízení. Ale s tím se dalo bez obav jezdit. Já ostatně s tím jezdím dodnes.
Druhá skupina pod vedením doktora Svěráka, nazývejme ji opět pro zjednodušení skupinou B - tím nechci říci, že by snad byla podřadnější, je to tedy čistě rozlišovací označení - tedy béčko....
(Svěrák cosi šeptá vedle sedícímu kolegovi).
Penc: Prosím?
Svěrák: Jemom tady kolegovi říkám, že když je to čistě rozlišovací označení, jak sám říkáte, tak proč zrovna my jsme béčko?
Penc: Ale to je opravdu jedno... Já to klidně opravím, jestli chcete...
Svěrák: Opravte to.
Penc: Dobře, tak tedy my jsme B... a druhá skupina, tedy skupina A, ve složení doktor Svěrák, docent Weigel a profesor Čepelka, jela ve voze Fiat 600 D. Promiňte, D je čistě technické označní, nic hodnotícího.
Z Prahy jsme vyjeli 22. září v 9 hodin ráno. Pověternostní podmínky byli velice příznivé. Posuďte sami:
okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30
teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33
výška, tlak teplota, rosný bod:
570-954-7,6-3 6
2.760-725-9,9-14.
Lepší počasí jsme si nemohli přát.
(nasleduje pomerne obsiahla pasáž o tankovaní benzínu a zoznámení sa s obsluhou čerpačky...)
Pokračuje Zdeněk Svěrák. Bez skákania do reči.
Obsahem mého referátu je to, nač všichni asi netrpělivě čekáte: vlastní výzkum v obci Liptákov. Kolega Penc vás zatím dosti zevrubně informoval o tom, že jsme se do Liptákova dopravili auty a že jsme po cestě brali benzín. Já vás teď konečně seznámím s tím, co jsme na místě našli.
Tak úvodem bych chtěl říct, že nejdůležitější objevy jsem učinil já. Je vůbec s podivem, jak živelně a nevědecky se dosud v Liptákově pracovalo. Bourali se zdi, trhala se prkna z podlahy, na problémy, na které se mělo jít intelektem, šlo se motykou. Pravda, v některých případech se použilo i modernějších vědeckých metod. Tak zrovna doktor Penc řešil například otázku, kdy vlastně Cimrman do Liptákova přišel, měřením rozpadu radioaktivního uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot. Zjistil, že - pokud Cimrman vůbec v těchto botách do Liptákova přišel - takže se to stalo na podzim roku 1906. Plus minus dvě stě let. Nevím, jak vy, ale já bych do takového výzkumu peníze neinvestoval.
Zajímavé je, že se nikdo nepodíval prostě do místní kroniky, jestli tam není o Cimrmanově příchodu záznam. Naštěstí se později našel člověk, který platil v našem kolektivu za outsidera a kterému byly svěřovány většinou jen pomocné, dalo by se říct kopáčské práce. Nuže, a tento člověk strávil nad stránkami místní kroniky řadu hodin a tam jsem na straně 235 našel zápis z roku 1902...
(na poznatky z kroniky žiaľ nemáme priestor. Ako píšem v titulke tejto pasáže, s ťažkým srdcom...)
Ale nedá mi nedať (resp. dá mi dať) aspoň kúsok z Vizionára. Práve časť, ktorá nepochopiteľne prešla cenzúrou. Ba jeden z prítomných ju nazval „angažovanou“...
Hlavsa (mávne rukou): Tak tam nalož Františku Já jsem mu na to kouknu.
(František přiloží. Smrtka si vytáhne z aktovky kladívko a kovadlinku a začne si naklepávat kosu. Hlavsa si otevře troubu.)
Otevři mi dole popelník... No, a je to tady. Dneska je pěknej obraz. Vidím věž. Vidím kolo...
Ptáček: Ano to je těžní věž.
Hlavsa: Je tam taková krásně kovaná brána.
Ptáček (pro hluk naklepávání kosy neslyší): Cože?
Smrtka: Kovaná brána! Vy jste snad hluchej!
Ptáček Tak to je Terezka. Můj nejmilejší důl. Je tam napsáno nad branou Terezka.
Hlavsa: Prosím vás, nemůžete s tím na chvíli přestat? (Smrtka mu vyhoví). Tady se nedá pracovat. Tam není napsáno Terezka. Tam je Pe.. Petr.
Ptáček: Petr? Já přece žádného Petra v rodině nemám. Proč já bych... Ledaže by Terezka měla syna a že by se to jmenovalo po vnukovi.
Hlavsa: Počkejte, to není celý, tam je napsáno Petr... Bezruč
Ptáček: Jak?
Hlavsa: Petr - něco červenýho – Bezruč.
Ptáček: No tohleto... Bezruč? Počkejte, není to ten, co píše proti nám ty básničky?
Hlavsa: Já básničky nečtu.
Ptáček: No jo to je on. Ale že já bych po něm pojmenoval důl? To je nesmysl! Ledaže by ho ode mě koupil. Ale že by mu ty básničky tak vynášely? Možné to je. Když bude mít dost peněz, klidně mu ho prodám. Piš, barde, strádej, a až budeš mít dvě stě milionů, přijde den, zúčtujem spolu.
Hlavsa: Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte.
Ptáček: To je v pořádku, Pan Hlavsa. Já jsem s těmi výjevy spokojen.
František: Já bych se neukvapovat pane Ptáček. Ty výjevy můžou znamenat leccos.
Ptáček: Co by to mohlo znamenat? Prodám důl, no.
František: Třeba ho neprodáte. Třeba vám ho vemou.
Ptáček: Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak (ukazuje svislý a vodorovný směr). Prosím, peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít. (Smrtka se zasměje). Pane Smrtko, vy se pořád jen smějete. Když to víte, tak to řekněte, nebo aspoň něco naznačte.
Smrtka: My nesmíme ani naznačovat...
Popis k obrázku v titulke programu: „Karolína Králová, vrchní světnicová frymburského starobince, která neblaze poznamenala poslední léta Cimrmanova život
Reklama na sprievodnom obrázku je snáď čitateľná...
Stručný obsah (pointa)
Zvláštnosťou tejto hry je, že seminár nahradila beseda o hre. Logicky by mala byť až po odohraní hry, ale to by nesmeli byť Cimrmani. Keďže mali skúsenosť, že ľudia sa po hre rozutekali, zaradili besedu pred ňu. Lenže logicky diváci v tejto situácii otázky nemajú, kladú si ich herci sami (z minulých predstavení).
Samotná hra sa odohráva v „herberku“ (útulku pre pocestných). Ako neskôr vysvitne, je vlastne „liečebným divadlom“ – psychodrámou, ktorú hrajú obyvatelia starobinca, kde sa ocitol aj Cimrman. Toto divadlo im má pomáhať vyrovnať sa s ich životnými traumami a neúspechmi. Cimrman si zahral inšpektora všetkých starobincov, v samotnej hre sa poručík Pihrt (v civilnom prezlečení) snaží zistiť, kde sa „liahnu“ vtipy o mocnárovi a prítomných provokuje, aby ich rozprávali. Keď niekoho prichytí, prezlečie sa do uniformy a urobí zápis...
Počas hry je sústavný lejak a búrka, ktorá symbolizuje blížiaci sa koniec mocnárstva...
Zo zvukovej kroniky
Hra Lijavec je špecifická svojou tŕnistou cestou od napísania prvej verzie (1980) po jej premiéru (január 1982).
Rok 1980 bol aj rokom prvého úmrtia v súbore. Bol to František Petiška, v civile obvodný lekár v Brandýse. Bol tuhý fajčiar a neprestal ani po prvom infarkte. Tvrdil, že než ho to „dobehne“, lekárska veda už nájde účinné riešenie. Aj táto událost je spracovaná vo filme Nejistá sezona, vrátane konfliktu zboru s Ladislavom Smoljakom, ktorý na pohrebe nebol.
Hra sa pôvodne volala Herberk (= neporiadok), názov neprešiel z dôvodu, že by mohlo asociovať neporiadok v spoločnosti.
Hra počas dvoch rokov viackrát neprešla schválením, pôvodne sa prepisovali isté časti textu. Nesmelo tam napríklad byť slovo „tovariš“ kvôli podobnosti s ruským „továrišč“, ministerstvo výživy sa zmenilo na ministerstvo zdravotníctva (kvôli skratke MV totožnej s ministerstvom vnútra) či trestnica na Borech sa zmenila na rakúsku. Až napokon hru autori nanovo prepísali (vtedy vznikol nápad poňať ju ako terapeutickú hru v starobinci). V poslednej fáze (už po niekoľkých reprízach) S+S námietky riešili tak, že si sadli k textu, označili tie časti, kde sa diváci najviac smiali a tie prepisovali. Absurdná práca…
V roku 2007 sa Zdeněk Svěrák dostal k spisu ŠTB, ktorý sa venoval ich divadlu a extra problémovej hre Lijavec. A zistil, že úplne náhodou sa dôstojník ŠTB volal Pichrt. Rakúsky tajný v hre sa volal Pihrt. Museli sa diviť, odkiaľ o ňom vedeli. Aj preto tie částé zákazy hry.
Koncom roku 1982 dostali Cimrmani z Bránického divadla výpoveď. Zámienkou bolo, že sa divadlo prerobí na kancelárie. Dostali ale echo a tak ešte predtým hľadali nové priestory. Podarilo sa im to v Prahe 10 (divadlo Solidarita), kde na počet obyvateľov bolo málo kultúrneho vyžitia.
Privítal ich miestopredseda ONV Prahy 10 Pavel Dolinka slovami: „Zkoumali jsme vaší činnost a zjistili jsme, že jste divadlo problémové. Říka se, že máte důmyslný kontrolní systém, který vám signalizuje, kdy je přítomný kontrolní orgán a podle toho hrajete. Z kulturně politických cílů strany neplníte nic. Ideologicky diváka nijak neobohacujete, pouze ho bavíte. Ale. Praha 10 má 170 tisíc obyvatel. To je několik krajských měst. Kulturní vyžití ve srovnání s krajskými městy je horší. Jsme proto ochotni po nějaký čas se s vámi smířit“.
Takto Dolínek reprodukoval názor obvodných straníckych kruhov. Za seba potom dodal: „Naše spolupráce by mohla trvat velmi dlouho“.
Divadlo sa z Prahy 10 sťahovalo 4. októbra 1992, prvýkrát dobrovolne do Divadla TGM na Žižkove, ktoré sa o 4 roky premenovalo na Žižkovské Divadlo Járy Cimrmana. Tam sme pražské predstavenia videli aj my.
Top hlášky (môj výber s ťažkým srdcom)
Teraz dám moju naobľúbenješiu časť seminára, kde herci urobia pokus s vymýšľaním anekdot. Táto sa na pôvodnú nahrávku nedostala, ale vyšla už na spomínanom dvoj CD. Keďže samostatne som na YT túto scénku nenašiel, dám link na celé album. Môžete si tým pádom vychutnať všetky perly (mimo iné aj spomínaného Posla světla). Anekdoty majú minutáž cca 44:00 až 53:00.
Kliknite na obrázok.
Trocha osobne.
Ako v minulej časti, bude táto kapitolka spoločná pre všetky hry.
Exkurzia do ešte hlbšej minulosti.
Ako som spomínal v prvej časti, naša „Cimrman tour“ začala v roku 2010 po úmrtí Ladislava Smoljaka.
Ale ja som raz aj jeho videl hrať naživo, počas výšky. Obdobie sa nám teda zužuje na roky 1981 – 1985 (určite to nebol prvý semester). A z 15 hier pripadá do úvahy už prezentovaná deviatka, ostatné vznikli neskôr. Okruh „podozrivých“ ale ešte zúžime, lebo si pamätám, že v hre vystupovali obaja autori. Môžeme vylúčiť teda hry, kde alternovali rovnakú postavu (a to je komplet dnešná trojka). Spolu hrali v prvej trojici (Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy a Hospoda na Mýtince) a ešte v Němom Bobšovi. Čiže ostala štvorica. Ale ďalej s tým nepohnem...
Pohrávam sa s myšlienkou, napísať Zdeňkovi Svěrákovi, či nemá v denníčku, s čím v tých rokoch prišli do Bratislavy.
Ešte raz k súčasnosti.
Budem citovať z dvoch hier, ktoré nás v seriáli ešte len čakajú.
Cimrmani sa v nich venovali vojnovým konfliktom. Je to Blaník, o rytieroch čakajúcich pod rovnomennou horou (my máme Sitno, či má svoju obdobnú horu aj Ukrajina, netuším. Je prevažne rovinatá).
Výjazd rytierov z hory na pomoc českému národu má dve podmienky. Prvou je, že národu musí byť najhoršie. Tu vytýkal Jára v liste Jiráskovi:
„Lojzo! Protože Blaničtí za celých tři sta let habsburského útlaku ani jednou nevyjeli, deprimuješ tak národ vyhlídkou, že to, co prožívá, není ještě nic proti tomu, co teprve přijde“.
Druhou podmienkou mobilizácie v Blaníku je skutočnosť, aby „země byla napadena ze čtyř stran“.
Blaník začali autori písať ešte pred nežnou revolúciou, dopísali až po nej.
Aj preto bolo možné uviesť túto pasáž:
„Pradávný autor pověsti zvolil chytře ohrožení ze všech čtyř světových stran, neboť se mu zdálo zcela nepravděpodobné, že by k tak totálnímu napadení mohlo někdy dojít. Teprve naše doba podala úplný důkaz neplatnosti blanického mýtu: byli jsme napadeni ne ze čtyř, ale dokonce z pěti stran, a v Blaníku se nepohla ani myš.“
Druhou spomínanou hrou je ich posledná, České nebe z obdobia prvej svetovej.
Tu dám už len stručne dve pasáže.
Prvá je bolestne aktuálna aj po viac ako sto rokoch. Zobrazuje dilemu sv. Václava, ku ktorému sa modlili českí vojaci a ich rodiny. Lenže boli na opačných stranách barikády. Čie modlitby vyslyšať?
Jednanie českej nebeskej komisie sa na chvíľu prerušuje. Sv. Václav vybavuje telefonáty.
Václav: Ano, jistěže nedám.
Havlíček (ke Komenskému): Nějaká obchodní jednání?
Komenský: Ne, to on odpovídá na ty modlitby „Nedej zahynouti nám ni budoucím“
Václav: Nedám. To víte, že nedám. (Odloží sluchátko a vrátí svatozář na věšák. Obrátí se na ostatní.) Víte, já jim říkám, že zahynouti nedám, protože oni teď potřebují hlavně útěchu. Ale mnoho jich zahyne, když je ta válka. Co si budeme povídat...“
Druhá pasáž je odkaz všetkým tým Ficom, Bláhom, Čarnogurským a celej kotlebovskej perepúti (aj keď mnohí v republikových pláštikoch), ktorí aj po bezprecedentnom útoku Putinstanu na suseda sa cára neustále zastávajú a obhajujú neobhájiteľné. Ani nie od Járu, ale ešte od praotca Čecha...
Komenský (o českých dezertéroch): A všimli jste si, že jich nejvíc prchá do Ruska? Jestli oni ti chlapci neplánují, že by Čechy ochránil ruský car. A to není špatná myšlenka. Víte, že bychom našli bezpečí v té velké slovanské náruči.
Havlíček: Byl jsi někdy v Rusku?
Komenský: Ne.
Havlíček: Já jo. Takže o ruské náruči mi nic nepovídej.
Praotec: Moje řeč. Proč myslíš, že jsme odtamtud tak upalovali?
Ale ukazuje sa, že keď ty nejdeš do ruskej náruče, poberie sa ona k tebe...
Na záver si opäť bližšie predstavíme jeden z prameňov. Tentoraz trojku.
Táto knižka z roku 2016 bola až donedávna (konkrétne do minulého týždňa) mojim najnovším prameňom. Predstavenie je na zadnej strane. Sám k tomu nemám čo dodať.
Snáď len perličku z listu. Keď Graham Bell vynašiel telefón, mal už tri zmeškané hovory od Járy Cimrmana...
Vyberám z nej časť od Jaroslava Weigla.
Dopĺňa parte, ktoré som uvádzal v predchádzajúcich častiach. Dnes by tam bol už aj jeho autoportrét...
Popis karikatúr (horný rad zľava):
Karel Velebný mě naučil poslouchat jazz
Pavel Vondruška muž mnoha tváří
Franta Petiška noci debat u kaktusů
Jarda Vozáb byl ČLOVĚK
dole:
Láďa Smoljak změnl můj život
Honza Kašpar a jeho image
A celkom na záver pridám z knižky mapku s výstižným názvom „Cimrmanofikace České republiky a okolí“ (naše destinácie som zvýraznil).
Moravu si prizoomujeme:
Najčastejšie – šesťkrát - sme boli v Prahe, nasleduje Ostrava so štyrmi predstaveniami. Vrátane Záskoku, kde sme sedeli vľavo. Znalci vedia, ostatným vysvetlím nabudúce).
A propos, nabudúce:
Nasledujú hry, ktoré vznikli pri striedaní režimov.
Dobytí Severního pólu (1985)
Blaník (1990) – ten sme „načali“ už dnes
Záskok (1994)
A v „prameňoch“ trocha preskočíme. Keďže tento je ešte čerstvý (vyšiel vlani a ja som ho dnes práve dočítal), v pôvodnej šestke nie je zahrnutý. Autor ho pôvodne písal ako diplomovú prácu a je to naozaj precízne spracovaná kronika. Pridávam ho teda teraz:
7.
Celý seriál chcem dokončiť do narodenín dvoch velikánov pedagogiky a kultúry, Jana Amosa Komenského a Zdeňka Svěráka (indícia - Deň učiteľov).
Ale minimálne jeden Černobyľ (to symbolické pomenovanie nadobudlo dnes celkom nový rozmer) ho predbehne. Ak všetko dobre pôjde, tak ešte tento víkend.
Nebol plánovaný, v poradí boli kúpele Sliač. Dozvedel som sa o ňom náhodou z novín (navyše je z môjho oboru, v rámci série je to prvá škola). Reportáž som stihol na poslednú chvíľu, už sa začalo s jej demoláciou a do konca marca by už mala byť zrovnaná so zemou po čase nahradená zeleňou.
