Jiří May
Politický analfabet: Anebo jen chlap, co by se musel ufackovat
Přiznávám rovnou: politice rozumím jen do chvíle, než mě začne prudce bolet hlava. A že bolí dost často.
Baví mě rodina, psaní a legrace. Tak píšu – o dětech, vztazích a životě, který se ne vždy drží scénáře. Nepíšu, abych byl spisovatel. Píšu, protože už nejde nepsat. Proto v listopadu 2025 vyšla moje první kniha "Kronika rodinného chaosu". Humorný blog do kapsy pro všechny, kteří mají rádi kapku nadhledu a styl, co se nevejde do šablon. Nepatřím do žádné literární škatulky, protože já sám jsem škatulka jménem Jiří MAY. Zoznam autorových rubrík: Kronika rodinného chaosu, Satira, Názor

Přiznávám rovnou: politice rozumím jen do chvíle, než mě začne prudce bolet hlava. A že bolí dost často.

Páteční odpoledne s dcerou v aquaparku bylo velmi příjemné do doby, než dorazily dvě maminky a umravnily ostatní návštěvníky aquaparku.

Syn si přál holicí strojek. Nabídl jsem otcovskou pomoc. Jenže místo tváře mi ukázal břicho – prý kvůli holkám na koupáku. A já pochopil, že to začalo.

První obětí rekonstrukčních bojů byla nebohá vana. Dej jí pánbůh věčnou slávu.

Zatímco muž řeší, aby nezapomněl kartičku pojišťovny, žena hlídá, aby neměl díru tam, kde by mohla udělat ostudu celé rodině. A to i u doktora.

Svět za zdí se rozpadá po kouscích. V jednom pokoji tři lidé předstírají, že je všechno v pořádku — aby ochránili to, co milují nejvíc.

Když se na Den dětí spojí tatínek, pětiletá dcera a zapomenutá krabice, vznikne chaos, smích a vzpomínka, kterou byste za peníze nekoupili.

Byt po matce je plný vzpomínek, které ona ztratila. Vyklízení je inventura ztraceného života. Stigma už mě netrápí. Čeho se nejvíc bojím?

Postarat se o matku s demencí je boj. Ale rozhodnout, že už to doma nejde, je peklo. Odmítání, chaos, nemocnice a zákony, které nikdo nezná.

Stařecká demence nebere ohledy. Z matky udělala zmatenou bytost a ze mě syna, který musí rozhodnout o jejím osudu — a možná za to zaplatit vlastní rodinou.

Evropské povolenky se hrnou do našich kotelen — a protože systém miluje logiku, proč by si účet za metan nezaplatil i ustájený dobytek, soused se špatným žaludkem nebo pohodlný dědeček s knedlíky?

Lidi, vážně máte talent. I já, Smrtka, vám ho závidím. Od okamžiku, kdy vám bláznivý Prométheus dal oheň, už mě k vyhlazení nepotřebujete.

Zpočátku jsem si myslel, že je to jen přechodná známost. Ale zabydlela se. Teď v noci otravuje, pohlcuje můj klid i energii. Manželka na ni nedá dopustit.

Toaleta není jen o vykonávání nutné potřeby. V paneláku je to společenský zážitek, informační uzel i gastronomická inspirace. Jen si musíte zvyknout, že nejste nikdy úplně sami.

Dětská představivost nezná hranic. Dokonce ani těch státních. Během okamžiku se z pirátů stali „běženci“.

Každý z nás má v hlavě nějaké pavučiny. Pokud se jich nevšímáme, je pravděpodobné, že nás celé obalí a my ztratíme kontakt s realitou. Pak už je možná jen léčebna.

Třídní schůzky na druhém stupni. Očekávám informace o prospěchu, chování, sběru papíru a škole v přírodě. Netuším, že si dnes rozšířím vzdělání v oblasti dámského oblečení.

Manželka rozhodla: byt potřebuje rekonstrukci. Ale proč měnit něco, co skvěle slouží? Umakart, plechová vana a linoleum mají své kouzlo. Dokážeme ji přesvědčit, že záclony nejsou důvod?

Říká se, že nejkratší cestou k sebepoznání je přiznat si, že jste se jednou — nebo raději rovnou třikrát — úplně ztrapnili. Drobně doplním: A pak to napsat na internet. Dobrovolně. Veřejně. S fotkou. A pod svým jménem.

Ještě včera jsem si myslel, že můj největší problém je, jestli koupím máslo, nebo rohlíky. A najednou řeším nejen hygienu, ale i krizi mužské identity. Stát, či sedět?