Když tuhle větu řeknete nějaké hezké a sebevědomé kočce dvounohé, tak se na vás mile usměje a s radostí vám vyhoví, ani nemusíte říkat „sýr.“ Zkuste však něco podobného chtít po pochopitelně též hezké a sebevědomé kočce, ale čtyřnohé. S největší pravděpodobností bude mít zrovna úplně jiné plány, než aby vám pózovala před foťákem, a nejspíš vám nepomůže, ani kdybyste řekli „myš.“
Takže výsledek nakonec většinou nic moc, a teď se člověče snaž vyvěštit podle očí, co se té kočce honí hlavou. Říká se sice, že oko je oknem do duše, ale dokáže vůbec dvounožec pochopit, nač zrovna myslí tak svébytné a nezávislé stvoření, jako je kočka?
Proto mé obrázky a úvahy nad nimi berte s rezervou, humorem a nadsázkou.
Mé oči ti prozradí, že je mi trochu smutno. Tady v maličkém městském parku je koček poskrovnu a já bych tak chtěl poznat nějakou svoji milou. Jenže jsem ještě strašně mladičký, a tak nemám prakticky žádnou šanci. Dvounožče, rychle s tím něco udělej.
Málem jsem se zasnila, když jsem spatřila toho kocourka nad sebou, vypadá jako moje dvojče. Člověče, netvrď mi, že bydlí ode mě přes tisíc kilometrů. Cože, on by mě chtěl? Dej pokoj, je to sice fešák, ale já tu mám spoustu nápadníků. A vůbec, teď nemám čas, v noci jsem honila myši a teď si chci pořádně zalenošit.
Chovat, nosit a krmit! A pak pro změnu krmit, nosit a chovat! Za odměnu ti budu celou noc příst do ouška. Anebo hodně hlasitě mňoukat, pokud mě nepustíš k sobě do pelíšku.
Cítíš tu sílu, která dříme uvnitř? Já jsem pan lovec, kocour jak má být.
Tvá zvědavost z tebe přímo sálá. Opravdu si myslíš, že poznáš, co se mi zrovna honí hlavou, po čem toužím, co mě těší nebo trápí? Dej pokoj, dvounožče, klidně si mě vyfoť, ale nač myslím, to se nikdy nedozvíš.
Ani nevíš, jaké máš štěstí, že jsem se rozhodla dělat ti společnost a dohlížet nad tvou každodenní činností. Jsem jedním z mnoha vyobrazení pradávné bohyně Bastet a mohu ti nosit štěstí. Když se budeš opravdu hodně snažit, splním ti tvůj letitý sen, stát se alespoň občas na chvilku trochu kočkou.
