Jan Pražák
Opakovaný útok psa v pražském metru
Včera před sedmou hodinou ranní došlo k politováníhodné událost na trase B pražského metra mezi stanicemi...
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Včera před sedmou hodinou ranní došlo k politováníhodné událost na trase B pražského metra mezi stanicemi...
„Jak se vůbec opovažuješ na mě sahat, ty drzej sprosťáku?!?“
Jak jsem starej, tak jsem blbej. Bylo svěží ráno, slunce mě vytáhlo ven a já si udělal menší trestnou výpravu za myšima.
„Kluci promiňte, zachoval jsem se neprofesionálně a navíc vám nesu dáreček, kterej se vám asi nebude moc líbit.“
Ještě jsem vám neříkal, že náš dvounožec má sestru s malým děckem, která bydlí v daleko větším městě, než je to naše.
Už jsem vám toho navyprávěl celkem dost o svém životě s dvounohým záchranářem a později s jezevčíkem Ferdou. Ale pořád vám dlužím začátek, teda jak se ze mě stal drsňák a jak jsem se dostal až sem.
Čtyřnohou kočičí ženskou s kocourem, abych byl přesnej. Můj kámoš jezevčík Ferda se mi za to smál, ale náš dvounožec záchranář byl nakonec rád, že se to stalo. Začnu však radši pěkně od začátku, abyste v tom neměli zmatek.
Možná si ještě pamatujete na moje první povídání, jak se mi podařilo vytáhnout jezevčíka Ferdu z maléru a jak jsme si ho pak s mým dvounožcem záchranářem nastěhovali k nám. Tak teďka mi Ferda ten dobrej skutek oplatil.
Dnes vám chci povykládat, jak jsme my tři chlapi, teda já zrzavej kocour s půlkou ocasu, adoptovanej jezevčík Ferda a náš dvounožec profesí záchranář, málem přišli o střechu nad hlavou.
Příhoda s dvěma Barbínama a s bílým kotětem, který se jmenovalo Sněhová Vločka, se odehrála loni v létě. To už byl jezevčík Ferda u mě a u mýho dvounožce záchranáře dávno spokojeně zabydlenej.
Celý se to odehrálo na začátku minulýho roku, když v lednu začal ob zahradu strašně vyvádět pes. Jezevčík Ferda. Trochu ho znám a pamatuju, jak se předtím spokojeně proháněl kolem svý paničky, když spolu chodívali na procházky.
Skoro celý svůj život jsem hlídal jeden tovární areál, ve kterém lidé vyráběli nějaké stroje. Mým působištěm byl dvůr mezi budovami, oddělený plotem od okolního světa.
Na svoje útlé dětství si moc nepamatuju. V zasuté vzpomínce se mi nejasně vybavuje bráška a maminka, která se o nás oba starala. Zpočátku jsme jen lehávali vedle sebe přisátí k jejímu bříšku a ona nás myla svým měkkým jazykem.
Narodila jsem se jako poslední z vrhu čtyř koťat, prý o mně tehdy říkali, že jsem nejslabší a ošklivá. Na rozdíl od svých sourozenců jsem měla šedobílý jakoby špinavý kožíšek a trochu křivou tlamičku. A tak mě chtěli utopit.
Byl jsem ještě úplně maličký a první, na co se pamatuji, byl hlad a strach. Muselo mi být sotva pár týdnů, byl jsem na špinavém místě u popelnic mezi paneláky, kam mě někdo vyhodil. Byla tma, okolo běhali psi a já se strašně bál.
Poznala jsem ji uprostřed jara rok před svou vlastní smrtí. Přitoulala se ke mně na zahrádku na chatě, kam jsem se po dlouhé zimě a po těžké nemoci odstěhovala na letní pobyt.
Jako každý správný pes bych pro svého páníčka udělal cokoli, ale někdy je fakt k zakousnutí. Jako třeba včera. Už ráno se mi zdálo, že je na mě nějak podezřele hodný a když mi dal k snídani buřta, začal jsem tušit zradu.
Umí se totiž o sebe postarat sama, a tak si nemusí hrát na nějakou chudinku, utlačovanou mužským pokolením. Nevěříte? Tak si poslechněte můj příběh.
Všechno to začalo loni v dubnu, když naši dvounožci konečně dostali rozum a nechali nám postavit výběh, abychom mohli s Rózkou chodit ven. Tedy ideální to nebylo, výběh je uzavřený a my se z něj nedostaneme na zahradu, natož dál.
Jmenuji se Ben a jsem starý dobromyslný vlčák. Svůj věk si přesně nepamatuji, ale moje panička o mně se smíchem říká, že kdybych byl člověkem, už by mi dávno minula stovka.