Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá, blbá a hlavně zamilovaná. Snad se v té době nějakým způsobem snažil i on, aby mě získal, ale jakmile se mu to podařilo, začala jsem pro něj být míň důležitá než obyčejný vzduch.
Všichni rodiče mi jistě potvrdí, jak těžké je pro ně přiznání, že se jim nevydařil syn. Ano, něco podobného se stalo i nám a já nyní na sklonku svého života nechci spekulovat, nakolik jsme to s manželkou zavinili naší výchovou.
„Jestli se tady před tebou rozklepu, tam mi to budeš muset prominout. Stalo se mi to sice už před měsícem, ale když na to pomyslím, tak se ještě dneska strachy naježím.“ Maruška si opatrně lokla kávy a posloužila soustem zákusku.
Ty dvě sestry byly překvapivě rozdílné. Radku pánbůh obdařil figurou, se kterou by mohla soutěžit o miss world, zatímco o Majce by se dalo se smutným úsměvem říct, že co jí vepředu nahoře odepřel, to jí vzadu dole vynahradil.
„Maruško, snad jsi neutekla od cirkusu?“ Zeptal jsem se udiveně své cukrárenské společnice, když se blížila ke stolku, u kterého jsem na ni už čekal. „Pojď, krasavice a posluž si kávou s větrníkem, právě nám to přinesli.“
„Moničko, musíš opatrně. Nejezdi moc rychle, ať nespadneš, do nikoho nebo do ničeho nenabouráš a hlavně dávej pozor, abys nesjela do ulice, mohlo by tě porazit auto. A pořád se dívej před sebe.“
Dnes jen taková legrácka nelegrácka o tom, co všechno se může přihodit v pracovním procesu. Nu, snad se na mě za to košilaté téma nebudete zlobit a říkat, že mi není nic svaté.
„Jauvajs...“ Spíš než pravověrné a procítěné citoslovce bolesti to bylo jenom takové potlačované syknutí. Jeho autorkou byla Maruška, která pozvedla šálek kávy pravou rukou, hned ho zas položila a k ústům si ho donesla levačkou.
„Haničko, zapamatuj si mě takovou, jaká jsem teď, protože za pár let to se mnou bude k nevydržení,“ řekla mi moje maminka v době, když se jí blížila sedmdesátka.
„Budeš se nad sebou muset vážně zamyslet. Uvědomuješ si, že ztrácíš svůj drahocenný čas s obyčejnou fakturantkou, která je navíc stará a vypadá jako tlustá ropucha? Měl bys mě vyměnit za nějakou mladší a štíhlejší.“
„Kdepak nějaké manželství nebo dokonce rodina, na to mám vždycky času dost, Helčo. Je mi sedmadvacet, tak si chci ještě něco užít, než dobrovolně strčím hlavu do chomoutu, víš?“
Když jsem ve dvaatřiceti létech najednou přišla do jiného stavu, tak jsem byla fakt naštvaná. Nedlouho před tím jsem získala vedoucí místo v jednom oddělení naší obchodní firmy s příslibem dalšího postupu.
„Můj Franta tvrdí, že prý letos vůbec nepotřebuju dovolenou,“ pravila Maruška, jakmile jsme se usadili nad kouřícími šálky voňavé turecké kávy, doprovázené neodolatelnými větrníky.
Ano, přiznávám, byla to moje vina, měla jsem být opatrnější, ale dneska se zadlužíte, ani nevíte jak. Neohlídáte si finance, naletíte šmejdům nebo se nedokážete uskromnit, abyste vyšli s ne zrovna vysokým platem.
Dnes žádný těžký článek, jenom taková legrácka, která se kdysi před mnoha léty přihodila jednomu mému kolegovi. Nu, legrácka, ono mu v tu chvíli zrovna moc do smíchu nebylo, však uvidíte.
Vždycky jsem si myslela, že sbalený kufr přede dveřmi se vyskytuje pouze v komediích, v nichž manžel podvede manželku a ona ho za to vyhodí z bytu. Netušila jsem, že se s něčím takovým můžu setkat ve skutečnosti.
Měli jsme tehdy s Evženem krizové období v jinak celkem spokojeném manželství.
„Tak už jsem zase o rok starší a tlustší,“ pravila Maruška v úvodu našeho posezení v cukrárně nad kávou a větrníkem.
