Jan Pražák
Plesnivej dědek a protivná těhule
Příměstské autobusy, které rozvážejí cestující z pražského Černého Mostu do přilehlých městeček a vsí, bývají obvykle...
Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Příměstské autobusy, které rozvážejí cestující z pražského Černého Mostu do přilehlých městeček a vsí, bývají obvykle...
Centrum Prahy, jedno z nejžhavějších odpolední letošního léta, na obzoru se stahují těžká mračna.
Tramvaj číslo devět byla toho nezvykle parného odpoledne zpola zaplněná, pár lidí stálo, ale při podrobnějším...
Vzduch se za dusného odpoledne v nacpané neklimatizované tramvaji podobal dobře vytopené parní lázni.
Osoby a obsazení: Nastávající maminka pár týdnů před porodem, mladík na vozíku, dvě staré babky čiperné sokolky,...
Tramvaj číslo devět byla navzdory polední době překvapivě plná.
Má každodenní cesta z práce z pražského centra do Nehvizd zahrnuje i jízdu příměstským autobusem.
Teda spíš baťohářka, protože ten ruksak byl tak obrovský, že jí zakrýval celá záda i s hlavou a její drobná, věkem vysušená postava se za ním dočista ztrácela.
Marušce to v těch světloučkých letních šatech, těsně obepínajících její košatou postavu, opravdu slušelo. Svou překvapivou otázkou způsobila, že jsem od ní konečně odtrhl zrak, cuknul sebou a polil si kafem čisté tričko.
Příměstské autobusy, rozvážející cestující z pražského Černého Mostu do přilehlých městeček a vsí, bývají obvykle přeplněné. Zejména v odpolední špičce často praskají ve švech.
Příměstský autobus, jezdící v odpolední špičce z okraje města směrem k nám do vsi, bývá obvykle kloubák. Tedy harmonika nebo, chcete-li, housenka, aby se do něj vešlo co nejvíc lidí.
Centrum města, páteční odpoledne, teploměr šplhá k pětatřiceti stupňům. Tramvaj číslo devět se líně proplétá ucpanými ulicemi, uvnitř je tak hrozně, že mouchy padají za letu zmámené vedrem.
Některé typy tramvají mají několik o trochu širších sedaček. Možná jsou určena pro lepší pohodlí tělesně postižených nebo obecně pro lidičky s rozměrnějším pozadím. Netušil jsem však, že se na ně mohou najednou směstnat tři lidé.
Mám pocit, že tuhle otázku pokládám poslední dobou až příliš často. Je vlastně řečnická, tázaný mě ve svém voze pochopitelně neslyší, a tak bych si na ni měl odpovědět nejspíš sám.
Vzduch se za dusného letního odpoledne v nacpané tramvaji podobal dobře vytopené parní lázni. Přistoupil jsem dveřmi za řidičem a zavěsil se na nejbližší trochu volnou tyč. Pole dance neovládám, a tak jsem se jal pozorovat okolí.
Jedny jsou nádherné, až se oči přecházejí, pyšní se na výsluní. A druhé? Ty se skromně krčí někde v ústraní a při pohledu na ně se nám dech rozhodně nezatají. Avšak i ony oplývají svou skrytou krásou.
Nekřesťansky brzké ranní metro stálo na konečné a hltavě polykalo cestující. „Ha, v prostředním vagonu se nesvítí, ještě se trochu pospím,“ blesklo mi hlavou a hned jsem se vydal do jeho útrob.
Obě už měly pořádný kus cesty životem za sebou. Vlasta a Majda. Té první se děti dávno rozběhly po světě a manžel předloni zemřel, té druhé prokvetl kožíšek stříbrem. Zůstaly samy, odkázané jedna na druhou.