Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-). Zoznam autorových rubrík: Kočičiny, Potichu (on a ona), Domácí skřítkové, Lyrika (řádky nejen milostné), Postřehy ze života (humor), Jezdíme nejen po kolejích, Ostatní (všehochuť)
Onoho zářijového odpoledne bylo metro kupodivu celkem poloprázdné. Na samém konci třetího vagónu seděla na trojsedačce postarší dáma s úzkým obličejem, ozdobeným přísným výrazem a naproti ní dvojice mladých lidí s mobily v rukou.
„Stárnu a blbnu. Respektive s přibývajícím věkem dovádím k dokonalosti svou schopnost udělat ze sebe úplnou trubku a pořádně se ztrapnit.“ Těmito slovy mě uvítala Maruška při našem dalším posezení nad kávou a větrníkem.
Když jsem si brala Karla, byla jsem mladá, blbá a hlavně zamilovaná. Snad se v té době nějakým způsobem snažil i on, aby mě získal, ale jakmile se mu to podařilo, začala jsem pro něj být míň důležitá než obyčejný vzduch.
„Kluci, určitě zas dostanu na pokoj chrapouna a budu mít zkaženou celou dovolenou.“ Těmito slovy se nám pravidelně svěřoval náš dávný kolega Pavel se svými obavami, než vyrazil na nějaký zájezd.
Všichni rodiče mi jistě potvrdí, jak těžké je pro ně přiznání, že se jim nevydařil syn. Ano, něco podobného se stalo i nám a já nyní na sklonku svého života nechci spekulovat, nakolik jsme to s manželkou zavinili naší výchovou.
„Jestli se tady před tebou rozklepu, tam mi to budeš muset prominout. Stalo se mi to sice už před měsícem, ale když na to pomyslím, tak se ještě dneska strachy naježím.“ Maruška si opatrně lokla kávy a posloužila soustem zákusku.
Ty dvě sestry byly překvapivě rozdílné. Radku pánbůh obdařil figurou, se kterou by mohla soutěžit o miss world, zatímco o Majce by se dalo se smutným úsměvem říct, že co jí vepředu nahoře odepřel, to jí vzadu dole vynahradil.
Bylo brzké odpoledne jednoho z mnoha tropických dní letošního léta, kdy teplota v pražském centru už dávno překročila třicítku. „Proboha, snad bude klimatizovaná,“ zadoufal jsem při pohledu na blížící se tramvaj.
„Holky, pojďte sem, s tím novým slavným počítačovým systémem se prý chystá velká reorganizace a bude se to týkat i naší účtárny,“ nechala se s naléhavostí v hlase slyšet Radka, jakmile šéfová vypadla na poradu vedení.
„Maruško, snad jsi neutekla od cirkusu?“ Zeptal jsem se udiveně své cukrárenské společnice, když se blížila ke stolku, u kterého jsem na ni už čekal. „Pojď, krasavice a posluž si kávou s větrníkem, právě nám to přinesli.“
„Moničko, musíš opatrně. Nejezdi moc rychle, ať nespadneš, do nikoho nebo do ničeho nenabouráš a hlavně dávej pozor, abys nesjela do ulice, mohlo by tě porazit auto. A pořád se dívej před sebe.“
„Ahoj, jsem na jedné soutěži, sbíráme body za kódy, a kdo jich bude mít v nejkratším čase nejvíc, vyhraje kartón lahví vína. Mohl bys mi poslat na sebe telefon?“
Dnes jen taková legrácka nelegrácka o tom, co všechno se může přihodit v pracovním procesu. Nu, snad se na mě za to košilaté téma nebudete zlobit a říkat, že mi není nic svaté.
„Jauvajs...“ Spíš než pravověrné a procítěné citoslovce bolesti to bylo jenom takové potlačované syknutí. Jeho autorkou byla Maruška, která pozvedla šálek kávy pravou rukou, hned ho zas položila a k ústům si ho donesla levačkou.
„Nedáte si kafíčko?“ „Mohla bych vám něco podržet?“ Neustále mi v přiléhavých a vyzývavě průsvitných domácích šatech něco nabízela rozvedená paní Procházková, zatímco jsem se vrtal v její porouchané automatické pračce.
„Haničko, zapamatuj si mě takovou, jaká jsem teď, protože za pár let to se mnou bude k nevydržení,“ řekla mi moje maminka v době, když se jí blížila sedmdesátka.
Dnes jen takový drobný a trochu smutný postřeh, ke kterému mě inspiroval rozhovor s paní prodavačkou u uzeninového pultu v nejmenovaném čelákovickém supermarketu.
„Budeš se nad sebou muset vážně zamyslet. Uvědomuješ si, že ztrácíš svůj drahocenný čas s obyčejnou fakturantkou, která je navíc stará a vypadá jako tlustá ropucha? Měl bys mě vyměnit za nějakou mladší a štíhlejší.“
„Kdepak nějaké manželství nebo dokonce rodina, na to mám vždycky času dost, Helčo. Je mi sedmadvacet, tak si chci ještě něco užít, než dobrovolně strčím hlavu do chomoutu, víš?“
Když jsem ve dvaatřiceti létech najednou přišla do jiného stavu, tak jsem byla fakt naštvaná. Nedlouho před tím jsem získala vedoucí místo v jednom oddělení naší obchodní firmy s příslibem dalšího postupu.
