Proč o tom vlastně vůbec mňoukám? Protože vím, že spousta z vás žije více či méně dobrovolně samostatně, mnohé přitom doprovází na jejich životní pouti zvíře.
Příkladem budiž stařičký pan Jiří, dávný soused mé člověčí rodinky. Se svou manželkou vychoval dva syny a po čase ovdověl. Poté žil několik let s přítelkyní, už ani nevím, jak jejich vztah skončil. Nakonec zašel do útulku a pořídil si Roye, nádherného psího společníka, se kterým strávil dvanáct let podzimu svého života. Prostě se jako mnozí další v určitém životním období rozhodl, že si lidského partnerského života užil už dost a vsadil na jistotu.
Na jistotu? Ano, na věrnost a oddanost psí, případně na svobodomyslnost a nezávislost kočičí. Záleží na lidské povaze, někomu více vyhovuje jedno, jinému druhé, dalšímu pak možná něco úplně jiného a pořídí si tvora, který třeba létá nebo se plazí.
Jedno je však jisté, ať už štěkáme, mňoukáme nebo třeba zpíváme jako slavíci, sžijeme se svým dvounohým protějškem tak, že si to po čase nedokážeme jeden bez druhého představit. Navíc na rozdíl od lidských partnerek či partnerů je nám úplně jedno, jestli jste se třeba ráno zapomněli učesat, oholit nebo namalovat, vůbec nám nevadí, že jste nevygruntovali vaše obydlí, případně, že jste nám k narozeninám nedali ten krásný honosný dárek.
Na druhou stranu velice dobře vycítíme, když vás něco trápí. Sice vám nedokážeme poradit s praktickým řešením, ale o to víc vás svou přítomností umíme potěšit a odvést vaše myšlenky jinam. Předeme vám v náručí, honíme se s vámi po bytě či po zahradě, pokud projevíte zájem, dokonce se s vámi dokážeme i naoko poprat. Případně vás doprovodíme na dlouhou procházku, abyste si mohli pořádně provětrat hlavu, pak si k vám sedneme a hledíme na vás svýma oddanýma očima. Také umíme poznat, když vás něco fyzicky bolí, vaše nemocné místečko sami najdeme a zahříváme svým živočišným teplem, případně léčíme drsným kočičím nebo hladkým psím jazykem.
Říká se, že při mnohaletém soužití člověka se zvířetem si ti dva začínají být podobní. Nejen povahou, ale dokonce i vzhledem a já mohu potvrdit, že něco takového se stalo i panu Jiřímu. Ne, že by obrostl psím kožichem, ale když jste se dobře podívali, mohli jste na něm zahlédnout pár Royových rysů.
I ten můj dvounohý asistent, navzdory tomu, že má svou samičku a nežije jenom se mnou, někdy říkává, že se pomalu stává kocourem. Je pravda, že se docela pilně učí mluvit mou řečí a občas se stane, že z něj vypadne nějaké srozumitelné a smysluplné mňouknutí. A pokud jde o vzhled, budu to muset prověřit a podívat se, jestli se mu zašpičaťují uši a zda jeho fousy nezačínají být spíš kočičí než člověčí.
