Říká se, že oko je jakýmsi oknem do duše. Dá se podle něj poznat, jaký kdo je, jak se zrovna cítí a na co myslí. Je to pravda?
Na první pohled obyčejný kůň s nějakou mladou dívenkou. Ty dva jsem objevil poblíž Velkého Dářka na Žďársku. A dozvěděl jsem se, že ten kůň vlastně vůbec obyčejný není. Je to Max, před deseti léty býval evropským šampiónem v závodech dvojspřeží. Ale to už je dávno, teď je na zaslouženém odpočinku. Mladá dívenka a starý kůň. Ani jim nemusí být vidět do očí, aby bylo poznat, že je mají jeden pro druhého a je jim spolu dobře.
O ovcích se říká, že prý jsou hloupé. Typicky stádoví tvorové, kteří o ničem nepřemýšlejí a slepě jdou za svým vůdcem. Tihle dva mladí beránci ze skanzenu Veselý kopec poblíž Hlinska žádného vůdce nemají. Jsou ve své ohradě sami a vůbec jim to nevadí. Chvíli spolu dovádějí, chvíli se pasou a je jim docela jedno, co si o nich kdejaký přemoudřelý člověk myslí. Možná se mýlím, ale jejich oči mi říkají, že hloupí nejsou.
Psí portrét. Jako stvořený do papírů, na občanku nebo na řidičák. Jenomže naše spřátelená Ajka z Krkonoš si o řízení iluze nedělá, to uměl jen pohádkový Maxipes Fík. Dokonce jako nalezenka ani žádné papíry nemá. Psům prý sluší poslušnost a podřízenost člověku. Ajka s tím rozhodně nesouhlasí, z klidného pohledu jí kouká rošťáctví. Už, už by zase chtěla ven do svých hor. Jedině tam je opravdu šťastná.
Neznámá kočka z výstavy. Kočičí výstavy bývají dvojího druhu, těch ušlechtilých s rodokmeny a těch z útulků. Tahle malá tygřice svůj původ neřeší, z očí jí kouká spoutaná síla a být zavřená v kleci se jí nelíbí. Nejspíš by celý svůj rodokmen s radostí vyměnila za pořádnou myšku, kdyby si ji mohla sama vyčíhat, ulovit a sníst.
Na závěr ještě vzpomínka na naši Lindu, v srpnu to byl rok, co přeplula na druhý břeh. Ať si katolík tvrdí co chce, Linda určitě duši má. A jestli se odtamtud z druhého břehu dívá, ví své. Ať se přemoudřelý člověk třeba urazí, ale ona ví, že zvířecí duše dokáže být často čistší než ta lidská.
