pravila Maruška na úvod našeho včerejšího posezení nad vonícím šálkem kávy a lahodným větrníkem.
„I kdyby nepobavilo, Maruško, bude mi ctí dělat ti společníka a moct obdivovat, jak ti to v těch volných šatech náramně sluší,“ neodpustil jsem si nevinný kompliment. Maruška se sice po takových slovech vždy naoko zazlobí, ale udělají jí radost. „Jó, sluší, kdybys nevykládal. Bejvávalo,“ odpinkla mě ta krásná plnoštíhlá dáma tentokrát, významně si přejela rukama přes své oblé boky, lokla si kávy a spustila.
***
V sobotu jsme se s Frantou chystali zajet za maminkou do jižních Čech, ale já musela ještě předtím na víkendový nákup, protože jsem to v pátek večer nestihla. No, nestihla, připadala jsem si utahaná, ale spíš jsem byla líná, tak jsem se na to prostě vykašlala.
V sobotu ráno jsem si teda vybrala peníze z bankomatu tam u nás a vyrazila na Anděla do krámu. Tak to víš, že jsem toho měla plný nákupní vozík a u kas byla fronta, že bys tam ztvrdnul tejden. Já už začínala být nervózní, že nevyjedeme včas, chytíme dopravní zácpu lufťáků, kteří budou houfně opouštět Prahu jako my, a k babičce dorazíme až někdy po poledni.
„Prosím obsadit pokladu číslo čtyři,“ ozvalo se z amplionů v tom krámu a já zbystřila. Zahlídla jsem blížící se pokladní, zarejdovala jejím směrem a těšila se, že budu mít kliku a maminka nás nebude peskovat, že musela sušit oběd v troubě.
„Mladá paní, prosím vás, já mám jen tenhle balíček plen, nepustila byste mě před sebe?“ Ozvalo se za mnou akorát ve chvíli, když už jsem vykládala zboží na pás. Stála tam černovláska, zjevně maminka nejmíň od dvou dětí, pro jedno kupovala ty plínky a druhé je ještě nepotřebovalo, protože ho měla v břiše. Na zdůraznění své prosby dodala, že strašně pospíchá, protože její malý kluk má průjem, nechtěla ho tahat do toho vichru ven, a doma jí ho hlídá stará maminka, která už prakticky nevidí. Zareagovala jsem tedy jako každej normální člověk, řekla si, že ta půlminutka zdržení mě nezabije a s úsměvem jsem jí pokynula rukou, jako ať teda jde dopředu.
Jó, Honzo, kdepak půlminutka. Pokladní zasedla za kasu, přetáhla pleny přes čtečku, ujistila se, že černovláska nechce už nic jiného a řekla: „Dvě stě dvacet devět korun, budete platit hotově nebo kartou?“
„Kartou, prosím,“ špitla černovláska, zašátrala v kabelce, vytáhla příslušnou kartičku, přejela s ní nad terminálem a... A nic. Platební terminál jen tiše pípnul a omdlel.
„Počkejte, zkuste to ještě jednou,“ ozvala se pokladní a cosi zmáčkla na kase. Jenomže terminál se rozhodl, že své stávkování hned tak nedovolá, a tak se pokladní zeptala černovlásky, jestli by nemohla zaplatit hotově. Ta vysypala obsah peněženky na pult a do potřebných dvou set dvaceti devíti korun jí chyběla skoro stovka.
„Prosím vedoucí na pokladnu číslo čtyři,“ zahlásila pokladní do mikrofonu a přepnula se do vyčkávacího režimu. Černovláska zjevně znervózněla, strachy o synka hlídaného téměř nevidící maminkou zbledla, kontrast mezi barvou vlasů a pleti jí sice dodal na kráse, ale ta jí v danou chvíli k ničemu nebyla. Po asi pěti minutách, které se zdály dlouhý spíš jak dvě hodiny, konečně přiběhla vedoucí a všechny nás uklidnila sdělením, že vypadlo spojení a platební terminály nefungují ani na zbývajících pokladnách.
Černovláska zalomila rukama a já obrátila oči v sloup. Co teď, Honzo? Já akorát před chvilkou vybrala, hotovosti mám dost, kdybych ji nepouštěla před sebe, mohla jsem být už dávno doma, ne-li na cestě do jižních Čech. Takhle dostanu tuplovaně vynadáno, nejdřív od Franty, že snad ten nákup sama ručně vyrábím a pak od maminky za ten sušenej oběd v troubě. Ale pak jsem koukla na tu černovlásku, představila si, jak její kluk doma objevil nůžky, stříhá jí sváteční ubrus a ta poloslepá babička to nevidí. „Já hotovost mám a ona se mi kouká k nohám, neodvažuje se zeptat,“ prolítlo mi hlavou. A pak jsem, Honzo, já bláhová, jí nabídla, že jí tu chybějící skoro stovku půjčím, přestože ji vůbec neznám a netuším, jestli to dostanu zpátky.
„Vy byste opravdu, mladá paní?“ Špitla černovláska nevěřícně. „Vy jste tak strašně hodná, já vám to hnedka vrátím.“ No, Honzo, pak už to šlo ráz na ráz, obě jsme dokončily nákup, vyměnily si telefonní čísla, ona běžela zkontrolovat syna s babičkou a já naložit Frantu, že teda vyrazíme. Ani mi nevynadal, jen něco zabručel a pak se hned pochlubil, že vyčistil odpad v kuchyni a v koupelně. Akorát zapomněl dodat, že jsem mu o to říkala už asi měsíc, než se ráčil rozhoupat.
U maminky bylo fajn, představ si, že nás přivítala smaženým květákem, který jsme neměli, už ani nepamatuju a olizovali jsme se po něm až za ušima. Tedy i s vlčákem Robertem, ten samozřejmě dostal taky ochutnat.
„Haló, dobrý den, tady Karásková,“ ozvala se mi v telefonu ta černovláska v neděli odpoledne akorát, když jsme jeli domů. Já řídila, takže jsem to měla nahlas na hands free a Franta všechno slyšel. „Prosím vás, kde bydlíte, já bych vám chtěla donést zpátky ty peníze?“ Nakonec jsem se s ní domluvila, že se u ní stavíme cestou, stejně bydlela jen pár bloků od nás.
„Marie, tys někomu půjčila peníze?“ Zeptal se mě pěkně začerstva Franta, jakmile jsem ukončila hovor. Tvářil se nerudně a oslovil mě Marie, což děla, jen když se zlobí. Tak jsem mu to tedy celé povykládala, on prskal, že je ta ženská nezodpovědná, má mít doma zásobu plen a u sebe víc hotovosti.
„Franto, kdopak nám doba spotřeboval všechen toaleťák, když měl taky průjem?“ Neodpustila jsem si maličko rejpnout, načež se Franta uklidnil, dal si ruku před pusu, a nakonec jsme se tomu zasmáli.
Představ si, Honzo, že paní Karásková mi nejen v pohodě a s mnoha díky vrátila ty peníze, ale ještě mi navíc vnutila mramorovou bábovku jako za to půjčení. A už nebyla bledá jako u té kasy, ale spokojená, protože kluk doma nic neprovedl a dokonce ho přešel i ten průjem.
***
„Bábovka od černovlásky nebyla špatná, Honzo, ale já dělám lepší, že jo?“ Uzavřela Maruška svoje vyprávění otázkou a čekala, jak se s ní popasuju.
„Bábovku od černovlásky sice na rozdíl od té tvé neznám, Maruško, ale stejně máš pravdu, protože ta tvoje je nejlepší bábovka pod sluncem.“ Popravdě řečeno, člověk by asi neměl soudit, když nemá srovnání, ale já musel. Nepochválit Marušce výtvor, na který je po právu pyšná, by byl smrtelný hřích.
