„No co, moc nekoukej. Prostě jsem si koupila malou podprsenku. Byla taková pěkná s kraječkama a mašličkou uprostřed, tak jsem v tom krámě neodolala. Trochu jsem to podcenila a teď mě škrtí.“
Ne, nesmál jsem se té barokní ženě, jejíž nádherně velká volná ňadra přetékala přes horní okraj té krajkové věci tak, až to bylo vidět i přes blůzku. Jen jsem nechtěl trhat partu, tak jsem ji uklidnil: „Nic si z toho nedělej, Maruško, to znám. Akorát nás kluky to škrtívá trochu jinde, tam to není tak vidět. Ale tobě by to slušelo i bez podprsenky a v teplákách.“
Maruška ztvrdla v rysech. „Bez podprsenky a v teplákách... Honzo, zlobíš! Za trest ti povím, co se mi stalo předminulou zimu. Mlč, seď, cucej svý kafe a nepřerušuj mě.“
A já mlčel, seděl, kafe nechal stydnout a těšil se na její historku.
***
Bylo to v únoru, akorát jak uhodily ty tuhý mrazy. Potřebovala jsem dobrat starou dovolenou, tak jsem si vzala volnej den a nenapadlo mě nic lepšího, než pořádně vygruntovat byt. Franta vypadnul do práce, já se oblíkla do starejch hadrů a začala úklidem špajzky. Šlo to jak na drátkách, bylo asi devět hodin a komora byla jak nová. Tak jsem si řekla: „Fajn, teď vynesu ten vytříděnej bordel ven a než se dám do luxování, tak si na chvilku natáhnu nohy na stůl a vypiju si kafe.“ Popadla jsem plnej pytel starejch krámů na vyhození, vyběhla ven a jak jsem se těšila na to kafe, tak jsem zapomněla hrábnout po klíčích. A zabouchla si, pochopitelně.
„Co teď?“ Vyděsila jsem se. Chtěla jsem zavolat Frantovi do práce, aby se vrátil a přišel mi otevřít, ale mobil byl uvnitř na stolku hned za těma zabouchnutejma dveřma. Zvonila jsem po baráku na sousedy, jakože si od nich zavolám, ale jako na potvoru nikdo nebyl doma. No bodejť by byl, je nás tam jenom pár partají a všichni byli v práci nebo ve škole. Teda až na Dvořákovi, ty měli dovolenou a sjížděli někde horský svahy na lyžích.
No tak jsem v tom svým domácím úboru, teda ve vytahaným triku, pod který jsem si ani nevzala podprsenku, ve starejch šedivejch teplákách a v pantoflích vylezla před barák, jakože tam někoho odchytím a pěkně ho poprosím, jestli by mi na minutku nepůjčil mobil. No, Honzo, dovedeš si mě představit, jak jsem tam vypadala jako prdelatý strašidlo z předminulýho století a jaká mi byla zima?
Venku skoro ani noha, no kdo by tam taky v tý kose a při těch zmrazkách dobrovolně lezl, že jo? První, koho jsem uviděla, byla parta několika mladejch kluků. Všimli si mě, na chvilku se zastavili, civěli na mě a jak se mezi sebou bavili, tak jsem zaslechla akorát slova „koště“ a „vodlítnout.“ No, to si piš, že jsem neměla ani pomyšlení zrovna jim si říct, jestli by náhodou nebyli tak hodný a nepůjčili mi telefon.
Nedalo se svítit, musela jsem se vydat do krámu, kterej je od nás asi tři bloky dolů. Však víš, co tam máme za krpál. Jak jsem cestou po těch zmrazkách klouzala v pantoflích, tak jsem nejdřív potkala nějakou mladou pěkně voháknutou ženskou. Zkusila jsem si jí říct, ale ona mi odpověděla jen „něpanimáju.“ Pak jsem narazila na starou babičku s jorkšírem. Koukal jí jenom nos z teplýho kabátu a ten pes byl taky oblíknutej, z toho byl vidět jen čumáček a ocas. Babča mobil neměla, ale zato měla náramnou chuť se vybavovat. Jenomže mně už drkotaly zuby, tak jsem ji musela zklamat.
Konečně jsem se celá prokřehlá doklouzala do toho obchodu. „Dobrý den, mladá paní, co si račte přát?“ Oslovil mě bez mrknutí oka nad mým úborem postarší prodavač. Asi si myslel, že bydlím ve stejným domě a skočila jsem si k němu jen pro pár rohlíků.
„Dobrý den, prosím vás, nemáte mobil?“ To víš, byla jsem nervózní a zmrzlá, navíc jsem se bála, že mi Franta vynadá, tak mi to moc nemyslelo a dočista jsem ho zmátla.
„Lituji, mladá paní, ale mobily nevedu, musíte sjet autobusem...“ Odpověděl a chtěl mi poradit jako správnej prodavač ze starý školy.
Tak jsem mu skočila do řeči a s drkotáním zubů všechno vysvětlila. On jak byl prve ochotnej, tak teď začal bejt starostlivej: „A pamatujete si číslo svého manžela, mladá paní?“
Přišlo mi to divný, ale pak jsem si uvědomila, že jak má dneska člověk všechny kontakty pod jménem, tak vlastně ty čísla ani nezná. Ale já si to Frantovo naštěstí pamatovala, tak jsem vzala do ruky prodavačův mobil a zavolala. Franta napřed remcal, že má poradu, pak se mi začal smát a nakonec mi řekl, že teda vyráží a že mám kliku, protože si zrovna dneska vzal auťák.
Mezitím, jak jsem čekala na Frantu, tak mi ten starostlivej prodavač uvařil čaj a navlíknul mě do svýho kabátu, co v něm přišel ráno do prodejny. Řeknu ti, Honzo, byl mi dlouhej skoro až na zem a škrtil mě přes zadek, že jsem si v něm připadla ještě trapnějc než předtím. Ale přestala mi bejt zima, a to bylo hlavní.
Franta přijel asi za dvacet minut a pak už to šlo ráz na ráz. Tomu hodnýmu starosvětskýmu prodavačovi jsem moc poděkovala za azyl, jeli jsme domů, Franta mi odemknul a hned zase odfrčel. Že prej kvůli němu přerušili tu poradu a teď na něj čekaj.
No, Honzo, ani jsem se večer Franty radši neptala, jaký ze mě museli mít na tý jejich poradě druhý vánoce. Ale Fakt je, že si mě pak ten můj dobíral až do jara a pokaždý, když jsem vystrčila nos z bytu, tak se mě nezapomněl zeptat, jestli mám klíče. Ale to si piš, že to má u mě schovaný a jednou mu to vrátím i s úrokama.
***
Maruška zmlkla a zase začala natřásat hrudníkem, asi ji ta podprsenka fakt škrtila. Pak se rozhlídla, jestli se někdo nekouká, podívala se na mě, mávla rukou a začala si to na prsou nějak štelovat. Radši jsem se napil toho svýho vystydlýho kafe a abych zabránil rozpakům, tak jsem též přispěl svou troškou do mlýna:
„Víš, Maruško, to je docela normální, mě se před dávnem stalo něco podobnýho. Tehdy jsme bydleli ve Strašnicích, já taky vyběhnul kvůli něčemu ven a též jsem si zabouchnul. Naštěstí bylo léto, my bydleli v přízemí a měli jsme otevřený okno, tak se mi tam nějak podařilo vyškrábat a vlízt zpátky domů. Akorát nějakej týpek z vedlejšího baráku nabonzoval policajtům, že vedle leze z chodníku do přízemního okna zloděj, kterej je krom trenek úplně nahatej. A já pak těm tehdejším příslušníkům VB musel dlouze dokazovat, že jsem nepřišel krást a že tam doopravdy bydlím.“
Když jsme s Maruškou přišli do cukrárny, byla kvůli té nesedící podprsence dost naštvaná. Teď když jsme se loučili, smála se a vesele ji hrály roztomilé maličké vrásky okolo jejích hlubokých hnědých očí.
