Karel byl trpělivý. Nikdy se nerozčiloval, nikdy se nesnažil žádného obyčejného uživatele ponížit, ani když třeba nakonec zjistil, že se jako v tomto případě jedná jen o povytažený konektor u obrazovky. V té době byly notebooky teprve v plenkách a Karel se dvěma kolegy kraloval v kanceláři plné polorozebraných počítačů, směsic nejrůznějších kabelů a dalších technických zařízení.
Byl požehnáním nejen pro firmu, ale též pro své rodiče, s nimiž ve svých osmadvaceti stále ještě bydlel. Nejraději trávil svůj život ponořený v útrobách nějakého porouchaného stroje, vyzbrojen různými šroubováky, měřáky a já nevím čím vším dalším, si dokázal poradit prakticky s každou závadou. Karlovou vášní byla káva, během dne jí dokázal spořádat tolik, že by to s normálním smrtelníkem seklo. A měl Bezouška, na kterého nedal dopustit. Takhle si pojmenoval stařičký otlučený hrnek po své milované babičce.
***
„Prosím Vás, nezlobte se, omylem jsem vám rozbila hrnek. Moc se omlouvám, zítra Vám donesu nový. Uklízečka“ Tenhle stručný vzkaz našel Karel jednoho dne ráno po příchodu do práce. Úplně mu zatrnulo, porcelánový průvodce jeho životem je nenávratně pryč. Párkrát ji zahlédl, když se večer zdržel u nějakého obzvlášť trucujícího počítače a jeho kolegové byli už dávno pryč. Nenápadná tak dvaatřicetiletá ženuška se tiše protáhla kanceláří, vysypala odpadkový koš, otřela těch málo volných míst, která nebyla pokryta žádnými součástkami, a zase zmizela.
Půjčil si nějaký hrnek od šéfovy sekretářky, aby netrpěl kofeinovým absťákem a pustil se do práce. Ten den dorazila do firmy nějaká nová technika, a tak se měl Karel co ohánět. Když se mohl konečně vrátit ke svému rozdělanému trucujícímu kousku, byl už podvečer a on zůstal v kanceláři sám.
Ťuk, ťuk, „dobrý den.“ Marta se objevila ve dveřích a s provinilým výrazem podávala Karlovi nový hrnek. Krásný, veliký a běloučký, ale Bezoušek to nebyl. Bylo mu toho starého hrnečku stále líto, a tak to chtěl rychle odbýt nějakým zabručením, ale pak si povšiml jejích očí. Velké kulaté a hluboké. Jakoby mu něco říkaly.
Po chvilce váhání přijala Marta nabízenou židli a šálek kávy. Rozhovořila se o svém malém synkovi Jiřím, o rozpadlém manželství a o tom, jak se za pomoci dvou zaměstnání probíjí životem. Krom jejích úst se tiše rozhovořily i její oči, Karel najednou porozuměl jejich větám. „Potřebovaly bychom někoho, kdo by v nás zažehl jiskřičky štěstí.“
Nevím, zda za to mohla náhoda či osud. Zhruba za týden uviděl Karel Martu podruhé, přišla dřív, nebyla si jistá, zda by ho zastihla ve svůj obvyklý čas. Doma pracovala na nějakých překladech, počítač půjčený od kamarádky jí vypověděl službu. „Je mi moc trapné, že vás obtěžuji, ale nevím si s tím rady. Ta mašinka není moje a já ji musím zítra vrátit. Myslíte, že bych vás mohla poprosit, abyste se na to podíval?“
***
„Hurá, sem asi fakt dobrej!“ Ozvalo se z obýváku přeskakujícím hlasem puberťáka. Marta si otřela ruce do zástěry, nedělní řízky chvilku počkají. „Copak tam ti mí hoši zase vyvádějí?“ Otevřela dveře a najednou jí došlo, jak se Jiříček za těch několik posledních let změnil. Vyrostl jako z vody a spoustu se toho naučil. Zrovna teď se mu pod vedením táty Karla podařilo sestavit ten nový stroj. Sice ani neví, co ta mašinka vlastně umí, ale to jí vůbec nevadí. Pokaždé, když se na toho svého Karla a Jirku podívá, její hnědé kulaté oči se rozzáří štěstím.
