S manželem se rozvedla před mnoha léty, syn se před časem usadil natrvalo v zahraničí, a tak jí v osmačtyřiceti zůstal krom té tramvaje už jenom malý panelákový byteček na sídlišti. Pár kamarádek na občasné poklábosení a tu a tam nějaký ten pokus o vztah, který stejně pokaždé skončil nezdarem.
„Vystupte si, pane, jsme na konečné.“ Na tohle byla celkem zvyklá, jen ta dopolední hodina jí překvapila. Ani se nesnažil „schovat“ ve druhém voze, seděl hned za její kabinkou a na bezdomovce rozhodně nevypadal. Jen tvrdě spal. „Tak mám ty policajty zavolat nebo né?“ Ani nestačila domyslet.
„Prosib bás, padí, probiďte, já jedu od doktorky a asi jseb usdul.“ Zahuhlal nosem elegantně vyhlížející padesátník s opuchlou tváří a s provinilým výrazem. Přišlo jí ho líto, však sama dobře ví, co taková viróza dovede. A tak s ním objela smyčku a při zpáteční cestě ještě na Ohradě ohlídala, jestli zas neusnul a nezapomněl vystoupit.
Za čtrnáct dní ho uviděla opět na konečné. Přihnal si to k ní s velkým pugétem, ještě jednou se omluvil a poděkoval. Že už ji tam pár dní vyhlíží, dokonce si na to vzal volno. Potěšilo jí to. Co potěšilo, doslova vyrazilo dech, takže se ani nezmohla na protesty, když ji pozval na večeři.
Nerozpakoval se. „Padla jste mi do oka hned napoprvé, jste hrozně sympatická a navíc můj typ.“ Byl galantní jako žádný před ním. Navíc ji přitahoval nějakým svým magickým kouzlem. Domluvili se na další schůzce, pak znovu a znovu, pokaždé se na něj těšila jak malá holka. Čím si spolu byli bližší, tím víc. Nádherné večery a noci v jeho přepychově zařízeném bytě byly tím nejfantastičtějším, co za poslední léta prožila.
Zima přešla v jaro, začali spolu podnikat výlety do přírody. Ať byli kdekoli, o vše se staral on, Vlaďka nemusela vůbec nic. Jen si užívala jeho přítomnosti a dokonce s ním jezdila i po hradech a zámcích. Ty sice nikdy neměla ráda, ale když on to tak perfektně zorganizoval, a hlavně, že byli spolu.
„Nech už té tramvaje, miláčku a nastěhuj se ke mně. Ten svůj byteček také pusť, ať nemáme zbytečné výdaje navíc za pronájem. Však já se o tebe ve všem postarám.“ Tehdy jí poprvé v mysli zahlodal červíček pochybností. „Ale co budu dělat?“ Ptala se v duchu sama sebe po návratu domů, „nemohu přece sedět po celý zbytek života v peřinkách jako nějaká kvočna na vejcích. Práci mám sice obyčejnou, ale jsem aktivní ženská a nechci se jí vzdát. A co když nám to nevydrží věčně? To mám pak skončit pod mostem?“
„Mám tě moc ráda, Františku a mým snem je být s tebou, ale nech něco i na mně. Jednou ty a podruhé já. Práci si nechám a do garsonky seženu podnájemníka.“ Nechápal. „Vždyť přece mám peněz jako šlupek a udělám pro tebe všechno. A když budeš chtít, můžeš mi vařit, ostatní udělá uklízečka.“ Tehdy se poprvé pohádali a večerní koncert Vlaďka ani pořádně nevnímala. Stejně tuhle moderní vážnou hudbu nemusí.
Po pár dnech došlo k dalšímu sporu a byl konec. Franta se po dlouhé době opil a cestou z hospody vykřikoval cosi o nevděčnicích. Dokonce snad jmenoval i nějaké hospodářské zvíře, ale tím si nejsem jistý.
Vlaďka probrečela noc a ráno ukecela dispečera, aby jí dal den volna. Sice dost nadával, ale byl rozumný. Další den už byla smířená s osudem. „Přišla jsem o velkou lásku, ale zůstala jsem sama sebou.“ Pomyslela si, když o šesté ranní usedala do své oblíbené devítky. Větřík zaševelil v kvetoucích magnóliích a paprsek slunka vykouzlil úsměv na její tváři. Pohlédla na řídící pultík. „Ty holka jedna plechová, asi jsi mi doopravdy souzená.“
