Rozcházím se s Tebou a věř mi, že je mi to moc líto. Strašně dlouho jsem se rozhodovala, jestli mám přistoupit k tomuto krajnímu řešení. Zda bychom přece jen nedokázali najít cestu vzájemných kompromisů, po které bychom spolu mohli jít dál. Ale nakonec jsem dospěla k závěru, že musím náš vztah po dvou létech ukončit. Že pokud chci být v životě sama sebou, nemohu žít po Tvém boku.
Byls to Ty, kdo podle svého názoru přesně věděl, co je pro mě dobré a po čem toužím. Nikdy sis nepřipustil myšlenku, že já jako žena bych mohla různé věci vnímat jinak. Úplně na začátku jsi mi tvrdil, že řídit tramvaj je podřadná práce a našel jsi mi místo v administrativě. Tehdy jsem ještě nechápala, že jsi to udělal kvůli svému pocitu a ne kvůli mně samotné, a tak jsem na to místo nastoupila. Mnohokrát jsem Ti říkala, jak mě ta práce nebaví a jak jsem v té tramvaji byla spokojenější, ale Ty jsi na to nedbal. Dokázal jsi jen stále dokola opakovat, že takhle je to pro mě lepší.
Podle Tvého názoru kašlu na svoji maminku a obracím se na ni pouze ve chvílích, kdy ji potřebuji. Nikdy se mi nepodařilo Ti vysvětlit, že to není pravda. Že se s maminkou máme rády, ale od doby co jsem dospělá, si jdeme každá svou cestou. Víme, že se na sebe můžeme kdykoli obrátit a jedna pro druhou uděláme vše, co bude možné, ale jinak se kontaktujeme jen zřídka. Stejně to měla postavená moje maminka se svou matkou, vždy jim to tak fungovalo a obě byly spokojené. A tak jsem to po nich zdědila, akorát ty to neumíš pochopit. Možná je to tím, že ses od své mámy nikdy nedokázal pořádně odtrhnout a ona v Tobě stále vidí toho malého kluka, jakým jsi býval kdysi. Ale to je Tvoje věc a já Ti do toho už nikdy nebudu zasahovat.
Na dovolenou jsme vždy jeli podle Tvého rozhodnutí, tvrdil jsi, že pobyt u moře je pro mě rozhodně prospěšnější než pár týdnů na našich horách. K narozeninám jsi mi jednou koupil drahý prsten, podruhé těžké náušnice, o kterých jsem Ti už předem říkala, že mi nesluší. A přitom jsi dobře věděl, že bys mě daleko víc potěšil něčím úplně obyčejným, třeba malou kytičkou. Vzpomeň si, kolikrát jsme spolu šli kolem květinářství a já Ti říkala, jaké jsou ty květiny krásné a jak je mám ráda. Jenomže Ty jsi mi nikdy žádnou nepřinesl, tvrdil jsi, že je to zbytečné a že mi dáš něco užitečnějšího.
Víš, Patriku, možná bych tohle všechno dokázala nakonec nějak přijmout a vyrovnat se s tím. Ale posledním popudem k mému rozhodnutí bylo to, jak jsi prohlásil, že na dítě jsem ve svých osmadvaceti mladá a že musím ještě pět let počkat. Opět jsi přesně věděl, co je pro mě dobré a na můj názor jsi nebral ohled. To byla poslední kapka, která mě definitivně utvrdila v tom, co jsem už dávno tušila. V tom, že Ti vždy šlo jen o Tvé vlastní zájmy a tvrzením, že je to dobré pro mě ses jen snažil zakrýt svou sobeckost. Zakrýt ji přede mnou a asi dokonce i před sebou, aby sis udělal alibi pro své svědomí. Vzpomeň si, kolikrát jsem se Ti marně snažila říct, jak je tenhle Tvůj postoj pro náš vztah nebezpečný.
Milý Patriku, nerozcházím se s Tebou ve zlém a přes všechno, co jsem Ti napsala, Ti děkuji za ty dva roky, které jsme prožili spolu. Věz však, že moje rozhodnutí je definitivní. Nemá smysl, abys mě ještě kontaktoval a snažil se to vrátit zpátky.
Vím, že ani já zdaleka nejsem bezchybná a ze srdce Ti přeji, aby sis brzy našel nějakou jinou. Takovou ženu, která Tě dokáže přijmout, jaký jsi a se kterou budeš šťastný.
Tvoje Irena
PS: Klíčky od Tvého bytu jsem Ti dala na obvyklé místo a ten prsten s náušnicemi je ve dřevěné krabičce pod televizí.
