Tou druhou větou jsem se snažil poněkud překotně zamluvit svoje úvodní cirkusácké hodnocení, aby se ta moje půvabná plnoštíhlá blondýnka neurazila. Ona totiž připlula v sice slušivých, ale výrazně barevných červenomodrých šatech, doplněných zelenými tvary.
„Víš, Honzo, tohle jsem si vzala naschvál.“ Maruška si teď těsně před usednutím objela rukama kolem své postavy. „Vím, že mi to asi moc nesluší, ale chtěla jsem, aby sis mě všimnul aspoň ty.“ Načež se zamračila. Nakrabatila čelo, rukama naznačila rezignované gesto, krátce si srkla kávy a zabodla do mě pohled svých hlubokých hnědých očí.
Jenomže já už ji mám dost přečtenou a bylo mi jasné, že na mě tak trochu hraje divadlo. Zřejmě má něco na srdci a chce mě vyprovokovat ke komplimentu, za který se pak na mě bude naoko zlobit. Inu, řekla si o to sama, a tak jsem jí odpověděl: „Maruško, šaty nešaty, tobě sluší úplně všechno, ale já hluboce lituji, že tě nemohu obdivovat v rouše Evině, protože tak jsi určitě nejkrásnější.“
„Kuš, to by sis teda dal! A vůbec, copak se sluší takhle ponoukat cudnou vdanou paní,? Za trest se ti tady vyzpovídám ze svého trápení, ty budeš mlčet, leda tak účastně přikyvovat, ale ne abys mi skákal do řeči.“ No hurá, konečně jsem se dočkal Maruščiných zvonků smíchu. Teprve teď si dala pořádné sousto zákusku a spustila.
***
Víš, Honzo, netuším, jestli se ti to stává taky, ale já si v poslední době připadám jako neviditelná. Přijde mi, že dřív byli na sebe lidi slušnější, dávali si přednost, zvlášť starým dámám (mrknutí jedním okem), otevírali si dveře a někdy se dokonce pozdravili, i když se vůbec neznali. Ne, že bych vyžadovala zrovna úctu, ale aby do mě lidi vráželi, šlapali mi na nohy a předbíhali mě, jako by si ani nevšimli, že existuju, to mi fakt vadí.
Tuhle jsem se cestou domů z práce stavila v pekařství, a když jsem vycházela ven, strčila do mě ve dveřích taková hubená holčina, že mě málem povalila. Narazila mě do futra, vůbec nechápu, jak se jí to mohlo podařit, když jsem byla snad dvojnásobná než ona.
„Jauvajs... Co děláte, proboha, to nemůžete moment počkat?“ Neudržela jsem se.
Ona se ani neobtěžovala ohlídnout, ale ozval se chlapík, který ji v závěsu doprovázel: „Drž hubu, ty... !“ No, nebudu to slovo radši ani opakovat.
Zle na mě kouknul, já na něj jen zasyčela: „Zalez!“ a rázovala jsem si to pryč, abych byla co nejdál. Chvíli jsem měla úplně zkaženou náladu, než jsem se dostala do parku, kde mi ji spravily nádherné keře a stromy. Frantovi jsem to pak doma ani radši nevykládala, jen by se zbytečně rozčílil.
Nebo včera. Měli jsme trochu honičku v práci, no, kdo ji nemá. Tak jsem si v poledne jen nakrátko skočila na oběd do takové jídelny, kde se postavíš do fronty, vybereš si, necháš si to nandat na talíř, hned zaplatíš a pak to rychle slupneš u stolku.
Vzala jsem si tác, pomaličku se postrkovala dopředu, pak si nabírala do misky ze salátového baru a v tu chvíli přede mnou vznikla mezírka tak na čtvrt člověka. No, co si myslíš, že se stalo? Vmáčknul se tam takový mrňavý mladý kravaťák, typ lidí, co sotva nastoupí a hned by chtěli ředitelovat. Zrovna přišel, předběhnul celou řadu, stoupnul si přede mě, jako bych tam ani nebyla, až mi šlápnul na nohu. Já sebou cukla leknutím, až jsem si vybryndala z toho salátu na tác. Ale po té zkušenosti z pekařství jsem už radši mlčela a natruc si pak přidala na tác pořádný kus štrůdlu, abych si udělala něco hezkého pro sebe. No, řekni, pak nemám přibírat, mezulán jeden, je to jeho vina.
A to vůbec nemluvím o tom, co se děje tam u nás nahoře na zastávce, zvlášť když se autobus zpozdí nebo dokonce vynechá. Radši toho už nechám, abych ti nezkazila náladu a neměl jsi mě za starou bábu, která umí akorát nadávat. Ale byla bych ti povděčná, kdybys mi teď řekl něco hezkého, třeba ti pak dokonce odpustím i to Evino roucho.
***
„Promiňte, já jsem vám přinesla pozornost podniku. Nezlobte se, ale jak sedíte tady hned pode mnou, tak jsem vás nemohla neslyšet a chci vám dát něco pro potěšení.“ Než jsem stačil promluvit, kde se vzala, tu se vzala mladičká zrzavá servírka, taková moc milá holka, se kterou se už dost známe. Se slovy: „tak ať vám chutná,“ před nás postavila prťavý talířek s několika kousky lákavých belgických pralinek. Pak se krátce rozhlédla po cukrárně, všimla si, že ji některý z hostů volá a zmizela.
„Jémine, děkujeme, jste moc hodná,“ zavolali jsme za ní s Maruškou dvojhlasně a ochutnali to vynikající cukroví.
„To je tak, Maruško,“ konečně jsem se dostal ke slovu, „já přece už dávno vím, že ty jsi pozitivní ženská, máš v sobě vnitřní sílu, nenecháš se snadno rozhodit, a když je potřeba, dokážeš se ozvat. Měla jsi smůlu a narazila na pár nekňubů, ale když to tak vezmeš, na všem zlém se najde něco dobrého. Za toho kluka, co tě předběhl v jídelně, ses odměnila štrůdlem, teď sis spravila náladu větrníkem a nakonec jsi to korunovala pralinkami od servírky.“
„Štrůdl... větrník... pralinky, Honzo, tys na to kápnul,“ zajiskřilo Marušce vesele v očích. „Tyhle cirkusácké šaty jsem si koupila před pěti léty, vzala si je jen jednou, necítila jsem se v nich a schovala je do skříně. A teď si představ, že se do nich navzdory všem těm sladkostem po tolika rocích pořád vejdu, teda když mi odpustíš nějaký ten faldík. Asi je budu muset nosit častějc.“
„Maruško, to je super,“ zaradoval jsem se, „vždycky tě v nich rád uvidím. Ale teď už mi promiň, musím pomalu domů, Soňa tam na mě čeká,“
Zrzavé servírce jsme nechali příjemné spropitné, zvedli se od stolku a při loučení si Maruška neodpustila drobné rýpnutí: „Tak domů se ti zachtělo, panáčku, bude Evino roucho?“
„Možná,“ odpověděl jsem jí s tajuplným úsměvem.
