Zkoumavě jsem si prohlížela svou dávnou kamarádku. Delší čas jsme se neviděly a ona mě teď se skrývanou naléhavostí v hlase vytáhla na dvoudecku do vinárny. „Vždycky jsi bývala pro každou srandu, a teď vypadáš jako vyslankyně z Bubákova. Co se stalo, můžu ti nějak pomoct?“
„Na to, že si mě Karel bůhvíjak dlouho v ložnici ani nevšimnul, jsem si už celkem zvykla.“ Jitka krátce usrkla ze sklenky. „Jenomže kdyby šlo jen o tu postel, on si nevšímá už vůbec ničeho. Pamatuješ, jak byl šťastný za řídícím pultem té své tramvaje? Sice jsem to jako ženská nikdy moc nechápala, ale on vždycky říkal, že vozit lidi ho prostě baví a nedokázal si připustit, že by někdy skončil. Už toho mohl dávno nechat a jít do důchodu, ale kdepak, ani pomyslet. A doma? Byt, to bylo jeho království, však si vzpomeň, co všechno dokázal vyrobit a opravit.“
Při Jitčiných slovech se mi vybavil před očima drobný zavalitý mužík s věčným úsměvem. Vypadal trochu jako veselý brouk a já ho měla vždy ráda. Často jsem ho po Jitčině boku vídala s jeho bráchou Mirkem, na vlas stejným dvojčetem, zarputilým starým mládencem. Ti dva mi občas připravili horkou chvilku, jeden se ke mně přihrnul a pěkně natěsno si mě k sobě přitisknul. „Nech toho, Karle nebo to řeknu Jitce,“ odbyla ho s hraným pokáráním, abych si vzápětí vyslechla: „Ale já můžu, Stáňo, já jsem přece Mirek, ten svobodný.“ To už se objevila i Jitka se skutečným Karlem a hned jsme se všichni měli čemu pořádně zasmát. Jenomže před nedávnem Mirek náhle zemřel a Karlovi jako by odešlo jeho druhé já.
„Teď v listopadu už to bude půl roku, co Mirek odešel, a já doufala, že ten můj začne znovu žít,“ pokračovala Jitka ve svém svěřování. „Jenomže on se čím dál, tím víc uzavírá sám do sebe. Tramvaj pověsil na hřebík, doma vše zbylo prakticky na mě, on jenom věčně sedí před bednou, kouká do ní, ale ani ji nevnímá. Kolo nevytáhnul, už ani nepamatuju, a když ho chci nějak zaměstnat, pokaždé jenom zabručí, že to někdy udělá a pak na to zapomene. Zhubnul a najednou jakoby mi zestárnul o dvacet let.“ Jitka na chvilku zmlkla, pak se ke mně naklonila přes stůl a v jejích očích se zaleskl strach, „víš, má milá, já se o něj bojím. Odpust mi, že ti tu vylejvám srdce, potřebovala jsem to dostat ze sebe ven.“
„Počkej, možná mě něco napadá,“ cosi mi blesklo hlavou a znovu jsem si maličko lokla červeného vína, „stejné trápení jsem před pár léty měla já se svým starým tatínkem. Nedokázal se vzpamatovat z maminčiny smrti a já si už myslela, že to chce zabalit, jak mi chřadl přímo před očima. Když už jsem byla zoufalá a nevěděla jak dál, objevil se najednou Ben, jako by ho nám poslal sám osud. Byl to takový pes chudák, někdo ho asi vyhodil a on se k nám přitoulal. Já najednou viděla, jak se o něj tatínek začal starat, ujal se ho a zas měl pro koho žít. Víš, říkala jsem si, že zvířetem člověka nenahradíš a bála se, jestli ho to časem neomrzí. A vidíš, tatínek úplně rozkvetl, ten pes jakoby mu vlil novou krev do žil a dodnes jsou z nich největší přátelé.“ Poté jsem trochu ztišila hlas: „Je mi jasný, že to není univerzální řešení a vlastně ani pořádně nevím, jaký má tvůj Karel vztah ke zvířatům, ale napadlo mě, že bych ti to měla říct.“
***
„Nechceš se u nás stavit cestou z práce?“ Zima se překulila do druhé poloviny a před několika dny mi zazvonil telefon. Od listopadového rozhovoru jsem se s Jitkou neslyšela, a teď když jsem zaslechla její naléhavý hlas, bodlo mě u srdce. „Já husa, proč jsem se jí už dávno sama neozvala a nezeptala se, co Karel?“ Položila jsem si v duchu vyčítavou otázku a Jitce slíbila, že k ní tak za hodinku dorazím.
„Honem pojď dál, musím ti něco ukázat,“ Jitka mě vtáhla do kuchyně a postavila na kávu. Málem se mi zastavilo srdce, moje kamarádka byla celá pobledlá s kruhy pod očima, jakoby nespala několik nocí. V kuchyni to vypadalo nějak divně, všechny květiny byly pryč, zbyl jenom jeden polámaný papyrus. Uprostřed smutně stál prázdný stůl, na kterém se dřív vyjímala stařičká porcelánová slánka. I ostatní ozdoby zmizely. „Karel je po smrti,“ napadlo mě a najednou jsem nevěděla, co říct.
Vytrhl mě až Jitčin zvonivý hlas: „Filipe, ty rošťáku, pojď se ukázat... Filipééé, poběž sem a vem s sebou svýho tátu...“ Chvíli se nic nedělo, z pokoje se ozývalo jen nějaké podivné štrachání. Pak se najednou otevřely dveře a v nich se objevil Karel. Byl pohublý, stopy těžkého období na něm byly ještě pořád patrné, ale usmíval se. A na ramenou mu seděl obrovský mourovatý kocour, kterému k dokonalosti chyběla jen pravá zadní noha.
„Stáňo, koukej, syn nám už dávno vyrostl, tak jsme si museli pořídit nového,“ přivítal mě zvesela Karel. Pak zvážněl: „Víš, vlastně ho máme tvou zásluhou. A možná díky němu jsem tu ještě i já. Jak se ta moje tehdy vrátila z vašeho sezení, vzala si mě pěkně do parády a mně konečně došlo, že musím začít znovu žít.“ Filip seskočil na zem, opatrně mě očuchal, trhnul tlapkou a navzdory chybějící noze se mocným skokem vznesl na stůl.
„Radši si to kafe podrž, víš, on jakožto velectěný pan kocour moc neposlouchá,“ začala omluvně Jitka. „Ale má na to svým způsobem právo. Přinesli jsme si ho z útulku, byl tam jenom pár dní a dostal se tam v příšerně zbědovaném stavu, ani nám ho nechtěli dát. Ale Karel je přemluvil, prý mu vyčetl z očí, že strašně touží k nám. A dal ho dohromady, jen se podívej.“
Ani si nedokážete představit, jak se mi ulevilo. Dopila jsem kávu a pomalu se chystala k odchodu, Filip se ode mě nechal milostivě pohladit, krátce mi zapředl a zmizel ve vedlejší místnosti. Karel se s omluvou vydal za ním, prý tam spolu mají něco rozdělaného.
„Tys mi teda dala, holka, ten telefon a navíc jak to vypadáš? Snad nedržíš nějakou příšernou dietu?“ Neodpustila jsem si na závěr do Jitky trochu zvesela rejpnout.
„Ale, prosím tebe, kdepak dietu, co myslíš, na to já přece nejsem,“ bránila Jitka. „To víš, Filip po nocích trochu zlobí, vůbec nás nenechá spát, ale to se snad časem poddá.“ A pak jí spiklenecky zajiskřilo v očích: „Jak jsem ti tehdy říkala, že Karel zestárl o dvacet let a už o mě nemá zájem, tak teď pro změnu omládl nejmíň o třicet.“
