Byl příjemný vlahý jarní podvečer, Jarda s Lenkou zatoužili po troše klidu ve dvou. Napřed si zajít na dobrou večeři, potom se stavit na dvojku ve vinárně na náměstí a nakonec se chvíli jen tak při měsíčku courat po lukách za městečkem.
Babička byla dobře naladěná a samá ochota, dcery dá sama v pohodě spát a jejich usínání ráda pohlídá. Starší Nelča si ve svých osmi hraje na dospělou a hrdě obývá podkrovní pokojík vedle dvou půd, strašidel se už dávno nebojí. Mladší dvouletá Linda odjakživa snadno usíná, jakmile ji uloží do postýlky, propadne se do říše snů. Problémy tedy dozajista žádné nebudou.
Bylo již k půlnoci, když ti dva šťastní dospělí tiše vklouzli do domku, babička je uvítala hned ve dveřích. „Všechno je v naprostém pořádku, obě dvě ratolesti tvrdě spí. Tak dobrou, já si jdu už taky lehnout.“
„Že já jsem nezamknul branku?“ Zamyslel se Jarda a hrne se ještě ven. Lenka se k němu přidává, je půlnoc, úplněk krásně září, tak si jeho stříbrné paprsky ještě pár chvil spolu užijí. Jenže co to je? Prve si ani nestačili všimnout, jak kromě úplňku září též slabým přísvitem okénko v podkroví. Že by si Nelča zapomněla zhasnout lampičku na nočním stolku? A proč ta sousedovic polodivoká venkovní kočka tak nahlas mňouká? Na Měsíc přece vyjí psi, ne kočky.
Rodiče tiše vyběhli nahoru a hned ode dveří pokojíku viděli, jak Nelča valí kukadla do knížky s pohádkami. Po krásném večeru byli ti dva nad nějaké velké láteření povznešení, a tak ji dokonce nechali rychle dočíst to poutavé povídání o vodníkovi. Ale teď už opravdu zhasnout a spát.
Lindu nalezli, jak tiše se šťastným výrazem v dětské tvářičce oddychuje v hlubokém spánku. Jenomže copak je to za zvuk navíc, takhle přece maličké děti nevrní? A co to má černého pod ručkou? Objevili maličké sotva dvouměsíční koťátko, které střídá spánek se spokojeným předením a nic nedbá toho, že ho kočičí maminka tam venku tak úpěnlivě volá.
