Asi bych se neměla psů zastávat, zvláště těch velkých a bojovných, kteří pro nás kočky představují trvalé nebezpečí. Ale nedalo mi to a začala jsem Honzovi oponovat, psi jsou nám druhově blíž než lidem, a tak je možná dokážeme snáz pochopit.
Nechci obhajovat útok na lidské kotě a už vůbec ne zlehčovat tenhle problém, který mají podle Honzy lidé se psy. Myslím si však, aspoň mým kočičím očím se jeví, že problém nespočívá v rovině pes – člověk, ale člověk – člověk.
Ti psí bojovníci nemohou za to, že jsou svým způsobem dílem lidí, že si je člověk vyšlechtil pro své účely. Pro práci, pro lov, pro svou ochranu a nevím pro co všechno další. Když už je tedy vyšlechtil a vetknul jim do povahy tvrdé chování, měl by je také správným způsobem vést. Dát jim odpovídající výchovu, aby pes přesně věděl, jaké má místo v lidské smečce, a zaměstnávat je způsobem, pro který byli určení. Jenom tak totiž může být takový pes spokojený, pouze když přesně ví, co se od něho žádá a když to také může dělat.
Jenže, a to mám také od Honzy, dnes si prý mnozí lidé pořizují bojové a pracovní psi z úplně jiných důvodů. Ne, aby jim například ohlídali hospodářství před škodnou, ale pro to, aby se s nimi chlubili. Aby si léčili mindráky a zvyšovali sebevědomí ve stylu „jednou mám ostrého psa, tak jsem přece drsňák.“ Aby předváděli ostatním lidem, že prostřednictvím svého psa jsou víc než oni. Navíc nejen že je nezaměstnávají odpovídajícími činnostmi, ale co hůř, mnohdy jim nedají ani pořádné vychování. Co potom udělá takový chudák pes, plný nevybouřené síly a nezkrocený výchovou? Pak stačí drobný neúmyslně negativní podnět třeba od lidského kotěte, a neštěstí je na světě.
Musím se pochlubit a pyšně mňouknout, že mi Honza nakonec dal za pravdu, a z úrazu lidského kotěte toho psa už neviní. Zabručel něco o tom, že kdyby mohl, vyřídil by si to s jeho páníčkem. Lehce jsem zasyčela v odpověď, že bych se klidně přidala a pomohla mu svým drápkem.
